Jaroslav Seifert: Komediantský vůz. 1980. Se suchou jehlou vytištěnou z původní desky Františka Tichého. 70 výtisků.

Tiskovou destičku - Hlava klauna III. - mi věnoval František Dvořák, proto jej uvádím v tiráži jako spoluvydavatele. O povolení k vydání jsem nežádal. Destička mi udělala radost i proto, že se mi vzápětí vybavila vhodná báseň. Jaroslava Seiferta jsem v jeho břevnovském domě, U Ladronky 23, prvně navštívil 21. března 1977 se sbírkou Osm dní - s ilustracemi Josefa Čapka - a s prosbou o její podepsání. Básník mému přání vyhověl a navíc mi do ní vepsal dedikaci. Ta je, spolu s datací, určitým historickým dokumentem i proto, že nedlouho před tímto našim setkáním se on stal jedním z prvých signatářů Charty 77.

Měl jsem možnost později se k nim připojit. Nabídnul mi to můj přímý nadřízený v Pozemních stavbách, který, jako politický vězeň, strávil v 50. létech minulého století řadu let v táborech nucených prací. (V roce 1990 byl, stejně jako já, plně rehabilitován. Jeho jméno se však objevilo v tzv. Cibulkových seznamech spolupracovníků se StB. Tuším, že po soudním přezkoumání bylo jeho jméno ze seznamů vymazáno. Poznal jsem jej jako slušného člověka a pokud snad i spolupráci někdy podepsal, nikdo nemůže objektivně posoudit proč tak učinil. Seznamy mi dal Petr Cibulka, se kterým jsem se počátkem devadesátých let minulého století potkával při jednáních občanské komise při ministerstvu vnitra. Ze zvědavosti jsem se podíval, zda tam není někdo z naší rodiny - nebyl. Pak jsem začal hledat případná jména výtvarníků. Některá jsem v seznamech  objevil. Z mých osobních kontaktů jsem je znal jako férové lidi. Zejména pana profesora Albína Brunovského. Snažil jsem se v nich najít jméno, které uvádím níže v mých vzpomínkách na Reynkův Odlet vlaštovek. "Váženého přítele" jsem v nich nenašel. Seznamy jsem dal do archivu a už jsem v nich dále nepátral). Po určitém váhání jsem Chartu 77 nepodepsal. Ne z eventuálních možných komplikací v zaměstnání. Referent ekonomiky práce nebyl nějak lukrativním postem, o který bych se měl strachovat. V podniku, kde jsem v roce 1966 začal pracovat v rámci náhradní vojenské služby jako pomocný dělník, jsem opět  mohl dělat skladníka, jak tomu bylo v létech 1968-71. U Charty 77 jsem měl výhrady vůči některým signatářům pro jejich předchozí výraznou angažovanost ve straně vedoucí náš lid ke světlým zítřkům. Neviděl jsem důvod řadit se k nim, byť se základním textem i řadou dalších jejích materiálů jsem souhlasil. Vždy mi vyhovovala pozice solitéra s možností vlastního rozhodování, konání a odpovědností za to.

Kontakt