Jaroslav Seifert: Vltava. 1980. Se sedmi suchými jehlami Františka Tichého. 51 výtisků  na ručním maršovském papíru.

Podklady pocházejí z vydání připravovaného Janem Fučíkem, které po jeho úmrtí realizovala jeho žena. Přenechala mi je  jejich dcera Eliška, se kterou mne seznámil Jiří Lata, příjemný a solidní člověk, vážený sběratel z Říčan u Prahy. Kromě dvou archů s texty chybějících ke kompletaci jsem nechal  vytisknout  nové titulní listy a tiráže. Respektoval jsem přání Elišky Fučíkové a doprovodné údaje na titulním listu i v tiráži jsem omezil jen na jména básníka a výtvarníka. O povolení k vydání jsem úřady nežádal a bibliofilii jsem vydal ve stejném duchu, v němž je vydával Jan Fučík i jiní nepovolení soukromí vydavatelé (například Picka v Praze či tiskař Cipra v Kladně) na přelomu 40. a 50. let minulého století. Tehdy chyběla buď tiráž vůbec, vydání bylo antidatováno, uváděno že  jde o jediný zkušební výtisk a podobně. Eliška Fučíková při jedné z mých návštěv v jejím tehdejším bytě v domě pod Pražským hradem na Zámeckých schodech 4 vzpomněla na to, jak si jejího otce pozval do úřadu tehdejší obávaný ministr informací Václav Kopecký. Na stole měl všechny Fučíkovy vydavatelské počiny, bibliofilie i soubory grafických listů, které mu donesl jakýsi snaživý český človíček. Fučík se obával toho, co jej čeká a jaký postih bude následovat. Ministr však pochválil kvalitní výběr autorů i výtvarníků a požádal jej, aby mu další své vydavatelské počiny doručoval osobně.

Jistě větší obavy zažívala naše rodina počátkem roku 1956. Naše rodina žila na začátku 50. let v Horním Slavkově, v jehož blízkosti byl vězeňský Tábor XII.  Jako malý kluk jsem v reálu viděl podobné scény jako ve válečných filmech: dřevěné baráky s „Apelplatzem“ obehnané ostnatým drátem a se strážními věžemi. Od tábora vedl jeden koridor z ostnatého drátu k šachtě, v níž vězni těžili uranovou rudu. Druhý vedl k budovanému sídlišti. Denně jsem mohl vídat zástupy trestanců pochodujících koridory v šestistupech, držíce se za šosy předchozí řady, pod samopaly strážných se psy. Rozdíl byl prakticky jen v trestaneckých hadrech a uniformách i jazyku strážných. Můj otec, vzdor tomu že byl silně věřící a nebyl členem vůdčí ani žádné jiné partaje, byl zaměstnán jako vedoucí Správy bytového fondu u Jáchymovských dolů. Naše rodina chodívala pravidelně na nedělní bohoslužby. Tábor XII. byl v létě roku 1954 rušen a část vězňů byla podmínečně propouštěna.  Otec vzal k nám domů jako vychovatele jednoho z nich. Alfréd Kardoš pocházel z Lednického Rovného, jeho otec byl důstojníkem Hlinkovy gardy a Alfréd byl členem Hlinkovy mládeže. Do vězení putoval jako student bohosloveckého semináře. Mne připravoval na První sv. přijímání.  Důležitější pro mého bratra i mne bylo, že jsme v něm měli výborného kamaráda. Nedlouho po nástupu na základní vojenskou službu si Ferko naplánoval útěk za hranice. Sloužil u automobilového vojska a při cestě vojenského konvoje směřujícího do Indie chtěl svůj záměr uskutečnit. Napsal to v dopise na rozloučenou, kterým ukončil kontakty s naší rodinou. Nikdy se už neozval. Na jeho jméno jsem narazil až zhruba po půl století  - při bádání ve svazcích Státní bezpečností. Cituji zápis: Alfréd Kardoš, narozen xx. xx. 1931 (kvůli ochraně osobních údajů uvádím jen rok) v Lednickém Rovném. Datum zavedení: 25. 11. 1958. Archivní číslo: V-594. Archivující útvar: XII. S SNB.  Jistě jde o našeho dávného kamaráda-vychovatele. Nakolik je zápis, i mnohé další, věrohodný, nemohu soudit. (Příkladem je evidence osoby jménem František Janás, narozené 15. 9. 1946 v Nové Lhotě. Datum zavedení 1. 1. 1955, Archivní číslo: V-1846, Archivující útvar: S STB Ostrava. V době zavedení by mi bylo necelých devět let a s Ostravou jsem neměl nic společného. Pánové z ostravské StB mne vyšetřovali až v roce 1962. Mé lustrační osvědčení dokládá, že jsem spolupráci nepodepsal v roce 1955 ani v letech pozdějších).  Před dostavěním sídliště bylo pro ně hledáno vhodné pojmenování. Můj otec navrhoval Domov 12. Zvítězil ale název sídliště Československo - sovětského přátelství, protože na novém sídlišti našlo dočasný domov mnoho sovětských poradců a jejich rodin. Do jednoho z dokončovaných bytových domů se počátkem roku 1956 měli nastěhovat další sovětští poradci. Po zkouškách ústředního vytápění však někdo opomněl vypustit napuštěnou vodu. Ta postupně zamrzla a roztrhala radiátory. Mezi vánočními svátky a Novým rokem po opětovném napuštění radiátorů začala stěnami domu s desítkami bytů prosakovat voda a z domu stoupala pára. Můj otec byl obviněn ze sabotáže a stanul před Lidovým soudem v Karlových Varech. Jeho vinu se nepodařilo prokázat a my se s ním po "soudném dni" opět shledali. Požádal o rozvázání pracovního poměru a naše rodina se vrátila zpět na Moravu. Byl dobrým a oblíbeným pracovníkem. Někdo však udal, že při stěhování prý odváží nakradené lůžkoviny a podobné věci. Po příjezdu  do rodného domu byl stěhovací vůz očekáván příslušníky SNB, kteří prováděli důkladnou prohlídku. Zbytečně marnili čas. Můj otec, díky víře v Boha i svému morálnímu kreditu, by nikomu nevzal ani propisku.

Kontakt