František Dvořák: Ota Janeček a Vincenc Kramář. 1984. Se třemi barevnými suchými jehlami Oty Janečka. Graficky upravil brněnský výtvarník Jiří Šindler. Vydáno 100 výtisků.

František Dvořák mi v mých začátcích, ale bezmála po celá 80. léta minulého století, aktivně pomáhal radami, zapůjčením několika tiskových destiček či uvedením k výtvarníkům. Navrhl jsem mu bibliofilské vydání některé z jeho kunsthistorických statí. Souhlasil a já byl nadšen jeho výběrem výtvarníka - prvého z malířů a grafiků, ke kterému mne přivedl.

Ota Janeček mi v upomínku na prvé setkání (17. 10. 1979) věnoval a dedikoval skvostnou bibliofilii – Halasovy Mladé ženy, aut. výt. 14. Vyzdobil ji osmi grafikami pro vydání zlínským vydavatelem Edice 51,  arch. Šebestiánem Zelinou. (Mladé ženy vydal k Janečkovým narozeninám). Zelinu jsem neprodleně navštívil s Janečkovým doporučením. V mých nakladatelských začátcích  mi pak poskytl nejednu cennou radu pro orientování se v oblasti, v níž se on pohyboval řadu let. Jeho do  soukromé nakladatelské „profese“ uvedl tamní Ruda Klinkovský. Zelina mne poctil řadou výsad při koupi bibliofilií jeho Edice 51. Vzájemně jsme si po čase doporučili některé veřejné sbírkové fondy, které nadále nakupovaly většinu námi vydaných bibliofilií. S úsměvem říkal, že rozměrné a bohatě vypravené bibliofilie vydává pro lidi, kteří mají dostatek financí, velký dům, velké auto, ale prázdnou knihovnu. Okruh ilustrátorů omezil na několik jmen: Ota Janeček, Ludmila Jiřincová, Josef Liesler, Jan Bauch, Albín Brunovský, Emílie Tomanová a František Nikl. Zmíněné Halasovy Mladé ženy tuším vyzdobil jen Janeček. Ale například k Rimbaudově Opilému korábu – formát A3 - postupně vytvořili pětice leptů Brunovský, Liesler, Bauch, Tomanová a Nikl. Bauch byl třeba při vytváření grafik k Villonovým Baladám tak aktivní, že o tři listy překročil dohodnutý, a v tiráži uvedený, jejich počet. Zelina měl nakladatelskou činnost usnadněnu tím, že pracoval jako vedoucí projektant v gottwaldovské Stavoprojektě.  Podle jeho návrhů byla realizována řada významných staveb, do jejichž výtvarné výzdoby, výborně honorované, zapojil své přátele-výtvarníky. Jeho přítelem byl také vedoucí odboru kultury na gottwaldovském ONV, který mu na základě již neplatného razítka Klubu přátel umění uděloval „vydavatelská oprávnění“. Někdejší KPU byl totiž počátkem 60. let minulého století přeměněn na KPVU – Klub přátel výtvarného umění.

Pro bibliofilii Dvořák–Janeček jsme se dohodli na výtvarné podobě, v níž se Janeček částečně ohlédne za svou předchozí uměleckou tvorbou. Realizace projektu se nepředvídaně protáhla shodou nešťastných okolností. Janeček měl výstavu v Japonsku. Zřejmě při zpátečním letu jej napadl zákeřný virus. Ten způsobil, že kromě dalších vážných zdravotních potíží malíř dokonce na určitou dobu téměř ztratil zrak. Léčbou a cvičením se mu začal pozvolna navracet, začal rozpoznávat barvy, učil se držet tužku v ruce. Se zmínkou také o tomto období vydal Jan Mauler bibliofilii „Co vypadlo z deníku“. Pro zajímavost přepisuji jeden z deníkových záznamů: „Nemocnice, červen 1982 - Slepý malíř – jaký paradox – A děvčátko řeklo – Mistře, malujte citem. – No vida – jak je to dítě chytrý – (slovo „Jenom“ je přeškrtnuto) Ale Zapomněl jsem Zeptat se – Jak se to dělá“. Po navrácení výtvarných schopností vytvořil Janeček pro mou edici jeden list s kubistickým zátiším, další s motivem trav a třetí s hlavou dívky. Otu Jančeka jsem navštěvoval v jeho ateliéru na Uhelném trhu. Říkal mi třeba, že má obrazy cenově rozděleny podle okruhů zájemců: pro zelináře a řezníky, pro doktory, pro sběratele atd. Špatnou ruku měl při výběru manažera, tehdy se říkalo tajemníka, starajícího se o prodeje obrazů a další záležitosti. Pan inženýr bral Mistra pěkně na hůl a bezostyšně jej okrádal. Na poslední vernisáži Janečkovy výstavy jsem byl ve slavné  galerii Fronta ve Spálené ulici - naproti tehdejšímu obchodnímu domu Máj. Na rok si již neupomínám. Ve vzpomínce mi zůstává, že malíře tam přivedli podpírajíce jej podobně jako Leonida Brežněva na tribunu při oslavách VŘSR. Evidentně byl velmi nemocen. A co předvedená díla? Velká plátna barevných skvrn s podpisem autora a v cenách mnoha desítek tisíc. Nechápal jsem, proč jej nenechají v klidu odpočívat. (Třeba Zdeněk Sklenář jednou odložil štětce i paletu a řekl: Co jsem chtěl výtvarně vyjádřit jsem už vyjádřil". To když jsem mu navrhoval, že bych vydal bibliofilii s texty taoistckého básníka a použil případně tiskové desky grafik z dřívějších období. Na to mi pan profesor odpověděl že "Jsou už ve starém železe, kam patřím i já. Nyní se snažím již jen o napsání vzpomínek na mou někdejší tvorbu a život".

Kontakt