Franz Kafka: Aus den Tagebüchern - Z deníků.  1994.Německý a český text pěti variací Jak mě zkazila výchova. Do češtiny přeložil Lubor Machytka. S lepty Josefa Istlera. Dvanáct bibliofilií přednostního „A“ vydání má, kromě základní šestice grafik, vevázánu jednu originální Istlerovu kresbu a sled sedmi grafických listů včetně  jejich zkušebních obtahů, přičemž jedna z těchto grafik není použita v žádné z dalších variant vydání bibliofilie. Na 10 exemplářů určených pro sběratele zhotovil originální knižní vazby Jan Perůtka. Jindřich Svoboda vyvázal ex. č. 1 a 7 s bohatší výzdobou orig. kresbami. Deset exemplářů verze „B“, v knižních vazbách Ludmily Mlichové, je vypraveno šesti lepty + dvoulistem se zkušebním obtahem a definitivní barevností jedné ze šestice základních  grafik. 33 nevázaných výtisků verze „C“ doprovází šest leptů.

Kafkovy texty mi pro nakladatelský účel věnoval Josef Hrubý, jemuž je připsal jeho přítel Machytka s dovětkem, že jde o dosud nepublikované překlady. Naštěstí jsem tuto informaci uvedl pouze v nabídkovém letáku vydávané bibliofilie a ne do její tiráže. Později jsem se totiž potkal s bibliofilií holandského nakladatele vydanou léta před vydáním mým. Textová část včetně českého překladu je zcela totožná. Jméno překladatele v ní však uvedeno není.

Grafická výzdoba deníků je v mém vydání poměrně složitá. Původní můj záměr byl ten, že bibliofilie bude vypravena sedmi grafikami. Nechal jsem Istlerovi připravit vhodné měděné desky a on na nich začal pracovat. Pak jsem ale poněkud zkorigoval svou představu. Co když vydáme přednostní variantu s  kresbou, zkušebními tisky a definitivními stavy grafik v příloze? Vše v uměleckých knižních vazbách výborného knihvazače. Příteli Istlerovi se můj nápad zamlouval. Proto jsem stranové rozvržení knihy řešil tak, že v v závěru knižního bloku zůstává před tiráží  jeden vakát připravený pro kresbu. Též jsem rozhodl, že do základního vydání zařadím jen šest grafik a sedmá bude pouze v přednostní variantě „A“ (a v souborech na jejichž vytištění jsme se dohodli v průběhu realizace knížky). Jednobarevná a definitivní barevnost leptů  se tiskla  na jeden arch. Pro jistou jsem nechal vytisknout pár soutisků navíc, aby všechny tisky určené k vydání byly stejně kvalitní. Přítel Mauler odvedl opět kvalitní tiskařskou práci a já prakticky neměl co vyhazovat. Proto jsem se rozhodl pro vydání, které jsem označil jako variantu – „B“. Změnu jsem pochopitelně již nemohl uvést do tiráže a proto  jsou v ní  uvedeny jen původně zamýšlené dvě verze vydání. Istler při podepisování příliš nepochopil můj nápad s mezivariantou a domníval se, že "béček" bude třicet. Já si vybíral obrazy v ateliéru a on začal číslovat:  B 1/30, B 2/30…. Když jsem to zjistil, nezbývalo nic jiného než v této podobě číslování pokračovat. Číslování však uzavírá výtisk bibliofilie označený B 10/30.

V ateliérech Josefa Istlera jsem od našich počátečních setkání pobýval poměrně často, protože nás spojovaly nejen vztahy nakladatel – ilustrátor. Třeba k mým 50. narozeninám mi věnoval obraz, jehož reprodukci nechal připojit k téměř celostránkovému rozhovoru pro Hospodářské noviny. Řadu posledních let života trávil – i se svým kulím, jak nazýval svou partnerku - ve sparťansky zařízených dvou místnostech žižkovského paneláku. Na chodbu umístil vedle zvonku výstražný nápis (jehož přesné znění si již nepamatuji) znějící tuším nějak podobně: „Žádám návštěvníky, aby mne nezdržovali déle než 10 minut“. Strávil jsem tam vždy nepočítané násobky tohoto limitu. Měli jsme vždy o čem hovořit nebo konkrétně jednat. (Jako pozdější galerista jsem prodal nemálo jeho obrazů). Dával najevo, že mne stále oceňuje jako prvého, nebo jednoho z prvých, který k němu v době zákazů přišel a veřejně jej připomněl sběratelské obci. Situace se postupně měnila v jeho prospěch zhruba od poloviny 80. let. To už mohl začít příležitostně vystavovat nebo se zúčastňovat vydavatelských projektů, jakými byly například aktivity Milana Friedla a jím vedené Lyry Pragensis. Po změně poměrů v roce 1990 se u něj začali seřazovat se žádostmi nově vzniklí nakladatelé a  galeristé. Zda se snažil všem vyhovět, nemohu zcela objektivně posoudit. Faktem však je, že  některé jeho práce pokulhávaly ve své kvalitě. Přitom mu nešlo o finance.  Jednou se mne například optal : „Že neuhodnete, kam dávám peníze?“. Nejsem dobrý hadač a nevěděl jsem. Nasměroval mne do kuchyně na značné množství kelímků a tub s malířskými barvami. V řadě z nich už nebyly barvy ale ruličky bankovek.

Přítel Istler byl v mých očích vždy osobností, které si stále vážím i přes jeho občasné výstřední chování ve společnosti a jisté excesy v některých jeho vztazích. Při uvolňování režimu a zejména po roce 1990 jej bavil narůstající zájem o něj a jeho tvorbu. Nebral  jej však příliš vážně. Diplomy, uznání, ba i listinu udělující mu čestný univerzitní doktorát věšel zpravidla na WC. Své „neuctivé“ konání k těmto poctám mi odůvodnil velmi jednoduše. „Když o mně nevěděli tolik let, nemusejí se nyní předhánět v jejich udělování.“ Zpětně mne však mrzí, že jsem jej nepožádal o některé význačnější z těchto dokumentů, abych jimi mohl rozšířit tuto oblast mých sbírek.  Istlerův zdravotní stav se postupně zhoršoval a jeho poslední týdny a dny byly velmi kruté. Než jej zlá nemoc skolila, byl  vždy svérázným, hrdým a nezkrotným živlem.

V době, kdy již nebyl mezi námi, jsem měl telefonát z prezidentské kanceláře. Prý by rádi znali kontakt na Josefa Istlera, protože ke 28. říjnu obdrží vyznamenání z rukou prezidenta. Na mne se obracejí proto, že na internetu našli jeho jméno pouze ve spojení se mnou. (Od závěru roku 1998 jsem měl na portálu Contactelu výborně udělanou webovou stránku Edice 33, které jsem dal název www.sendme.cz/finebooks. Stála mne nemalý peníz. Vedle informací o mé ediční činnosti jsem zde nabízel řadu dalších zajímavých artefaktů. Provozovatel serveru ji bez udání důvodů zrušil v červenci roku 2002. Na vysvětlení důvodů jsem marně čekal). Telefonujícímu jsem řekl, že se s uznáním jeho tvorby opozdili a poskytl  jsem jim kontakt do Karlína na paní Istlerovou, která pak převzala cenu udělenou In memoriam. 

Dřívější časté kontakty s Josefem Hrubým od počátku 90. let minulého století pomalu ustávaly. Aktivně se zapojil do dění v literární oblasti: jezdíval do Německa na autorská čtení, s vlakem spisovatelů do pobaltských republik atd., atp. Zatímco v 80. létech u nás několikrát i nocoval, pak autorské výtisky Kafkových Deníků jsem mu vezl do jednoho brněnského hotelu, v němž krátce pobýval při cestě mezinárodní spisovatelské delegace či výpravy. Na mne však úplně nezapomíná. Občas pošta přináší z Plzně obálku. V ní je nově vydávaná sbírka jeho veršů s vepsanou dedikací.

Kontakt