Tiskaři grafik.

Grafické listy do převážné většiny bibliofilií vytiskl Jan Mauler v Moravské Třebové. Z jeho dílny pocházejí také všechny sítotisky rukopisných předloh textů. Josef Istler vytiskl své lepty do Holan: VI. Janečkovy i Škarohlídovy suché jehly do Květů zla a grafiky Jaroslava Šerých k textům Kálidásovým vytiskli v Praze bratří Dřímalové.  Grafik Bohuslav Knobloch dotiskl z desek Františka Tichého chybějící suché jehly do Vltavy a z Tichého desek vytiskl Havrana. Emanuel Ranný, st., v Tišnově vytiskl obtahy čtyř Kubínových desek  i své grafické kopie do Sonetů. Zdeněk Šíma (Kladno) zastoupil tehdy vážně nemocného Jana Maulera a vytiskl lepty Kulhánkovy. Výtvarnice Věra Siverová z Hustopečí u Brna se zapojila do spolupráce na Obrtelových–Istlerových Dvanácti textech, pracovala s kombinovanými technikami Jaroslava Šerých k textům Suzanne Renaud a s většinou desek Bohuslava Reynka. Dana Puchnarová vytiskla své grafické album. Raimund Zbořil tiskl ve Vyškově dřevoryty a linoryty.  Jan Vičar vytiskl své grafické listy.

E. A. Poe - Případ pana Valdemara.

Jde o nová vydání XII. svazku bibliofilské edice Příběhy, Praha, Václav Pour, 1948. Titul jsem v Edici 33 vydal v několika variantách grafického doprovodu: 1982 sv. 17, 1984 sv. 21, 1990 sv. 34 a 2011-12 sv. 41. Celý projekt jsem mohl uskutečnit díky laskavému přístupu  PhDr. Elišky Fučíkové, dcery nakladatele Jana Fučíka a uznávané kunsthistoričky specializující se na ranný novověk. Za kontakt na ni vděčím, žel již zemřelému,  příteli Jiřímu Latovi
Po zkompletování vytištěných archů, které Eliška Fučíková přivezla z jejich chalupy,  jsem realizoval prvou variantu s grafikami Františka Tichého. Poté mi zůstaly více než dvě stovky hotových knížek. Rozhodl jsem se, že je postupně vydám ve třech variantách výtvarného doprovodu. Shodně s Pourem jsem na přednostní exempláře vytřídil knížky vytištěné na čerpaném maršovském velínu a na další části nákladů jsem odložil papír tiskový.  Tímto postupem byl dán přesný počet každé z variant do výše 70 výtisků při cca desítce přednostních exemplářů. V mých vydáních jsem ponechal kompletní texty včetně tiráží i obálek Pourovy edice, ke kterým jsem připojil tiráže  mé edice. Uvádím v ní, shodně s údajem Jana Fučíka z roku 1951, že do části nákladu vydaného Pourem nebyly vytištěny dřevoryty Bohdana Laciny a nyní je vyzdobena…. Správně jsem měl uvádět, že bezmála  250 dalších exemplářů knížky bylo vytištěno nad výši Pourem uváděného nákladu, protože vydání s dřevoryty Bohdana Laciny bylo realizováno. Tuto skutečnost uvádím až v tiráži bibliofilie s grafikami Jana Vičara.

Jednu variantu výtvarného doprovodu Případu pana Valdemara si přál vytvořit pan profesor  Albín Brunovský, se kterým jsem měl velmi dobré kontakty již od začátku 70. let minulého století. S radostí jsem pro něj rezervoval  69 vytištěných knížek a těšil se na jeho sedm leptů. K realizaci však nedošlo, neb pan profesor zemřel nedlouho po 51. roce věku. Na tomto webu mu věnuji samostatnou vzpomínku. Na mém webu www.bibliofilie-edice33.cz  publikuji několik snímků, na kterých jsem jej zachytil.         

Přál jsem si, aby se poslední varianty Valdemara ujal někdo Brunovskému blízký a ze Slovenska. (Moje mamka se narodila v Prešově, a proto mám k tomuto teritoriu blízký vztah). Takový výtvarník, který perfektně ovládá grafické techniky pro tisk z hloubky - lept, suchá jehla, mědiryt a pod. Spolupráci mi přislíbil  Dušan Kállay. Po několika dotazech v nemalých časových odstupech a bez reálné odpovědi na „kdy?“ jsem svůj zájem obrátil na Karola Félixa. Po jeho  „áno“  však posléze nastávala obdobná situace jako u Kállaye. S dotazy jsem přestal a balíky s knížkami zavezl na chalupu. Na chalupě u Fučíkových odpočívaly potištěné archy více než tři desítky let. Na té naší - v Bílých Karpatech - odpočívalo sedmdesát zkompletovaných knížek téměř dvě desetiletí.

Nakladatelské činnosti se již aktivně nevěnuji, nemá pro mne ten půvab jako v 80. létech minulého století a mám řadu jiných zájmů a aktivit. Na podnět Jana Perůtky jsem oslovil jeho spolužáka z uměleckých studií - Jana Vičara. Zejména proto, že jeho výtvarný projev vyhovuje mému, možno říci konzervativnímu, pohledu na grafickou tvorbu. Pana profesora Brunovského občas někdo kritizoval - ze žáků se prý snaží vychovávat své epigony. Když jsem s ním o této problematice hovořil, měl neměnné stanovisko: chce-li někdo studovat v jeho ateliéru, pak on nekompromisně vyžaduje, aby student vedle výtvarného umu důkladně ovládnul též grafické techniky. Ne aby si studentík myslel, že udělá do desky dva vrypy a je z něj Mistr světa. Jan Vičar ovládá různé grafické techniky, dřevoryt je však jeho srdci i ruce nejbližší. Dohodli jsme se na této technice. Ostatně původní vydání u Václava Poura bylo rovněž vyzdobeno dřevoryty. Rozhodl jsem se ale, že Valdemara nyní vydám jen v polovičním nákladu a dalších 35 knížek ponechám pro dalšího možného výtvarníka. Přeci jich i v současné době různých prapodivných výtvarných experimentů ještě pár zbývá. Takových výtvarných umělců kteří ví, že umění = uměti, zvládají perfektně grafické techniky a nad jejich výtvarným dílem nezůstává rozum stát.

Tímto názorem však neberu nikomu jeho pohled na výtvarné umění. Mezi mé dobré známé, mohu říci že přátele, patří po téměř tři desetiletí například Jiří Hynek Kocman, který na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně založil a dlouhá léta vede Ateliér papír a kniha. Je zastáncem a obhájcem konceptuálního umění. Grafiky Jana Vičara k Valdemarovi u mne viděl ještě před kompletací bibliofilie a zhodnotil je velmi pozitivně. K jeho pochvale jsem dodal, že z nich mám větší radost než kdyby mi umělec současného zvučného jména a přeplácených výtvarných děl vytvořil sedm grafik a na každé z nich byla spleť různých čar nebo teček. Konkrétně jsme pak hovořili o dvou jménech Z. S. a V. B. Oba umělce JHK dlouhá léta osobně dobře znal a mé povědomí o nich obohatil v naší debatě o některé informace osobního charakteru. Chápu, dospěje-li výtvarný umělec třeba po desetiletích k tzv. výtvarné zkratce. Nikdo mne ale nepřesvědčí o tom, že kvalitním umělcem je absolvent výtvarných studií, který třeba skvrnami na rozměrném plátně svou výtvarnou dráhu zahajuje. Byť se mu dostává výrazné mediální pozornosti.  

Na poslední variantě výtvarného doprovodu k Případu pana Valdemara se třeba dohovořím s některým ze stuckistů. Skupinu - The Prague Stuckists -  založil v roce 2004 můj syn Robert. S tímto  mezinárodním hnutím se potkal a důkladně seznámil při diplomatické stáži v Londýně. Kromě organizování řady výstav, vlastní výtvarně fotografické tvorby a četné publikační činnosti se vztahem na historii a na výtvarné umění je Robert autorem knihy Stuckism International, vydáno Victoria Press, London, 2009 a spoluautorem - s Charlesem Thomsonem a Edwardem Lucie-Smithem - knihy The Enemies of Art /The Stuckists/, Victoria Press, London, 2011, Ta byla vydána u příležitosti mezinárodní stuckistické výstavy konané na jaře roku 2011 v londýnské galerii Lauderdale House, Highgate Hill.      

Mé výstavní aktivity

S panem profesorem Svobodou je do značné míry spojena i veřejná prezentace Edice 33. Na každou z jeho tuzemských i zahraničních výstav (i společných výstav knihařů) zařazoval vždy některé z bibliofilií, které jsem vydal a které on je vyvázal.

Po naší společné výstavě v Blansku jsem další poměrně rozsáhlou výstavu knižních vazeb připravil, z podnětu Antonína Krejčíře, pro Muzeum Boskovicka (16. 3. - 10. 4. 2005). Z mé sbírky jsem vystavil kolekci více než tří desítek knih vyvázaných Jindřichem Svobodou, desítku knih ve vazbách manželů Růžičkových + dvě desítky ukázek prací dalších knihvazačů, včetně autorských knih Jiřího H. Kocmana. K účasti jsem přizval Jana Perůtku a Jiřího Fogla, z nichž každý se prezentovali cca deseti exempláři. Antonín Krejčíř pak dojednal s Michalem Hadlačem vystavení úžasných devíti autorských knih-objektů vytvořených Michalovým otcem Jiřím. Seznam vystavených knih byl prezentován na www.bibliofil1.cz/seznamvazeb . Fotograf muzea pořídil, bohužel ne příliš kvalitní, fotodokumentaci všech exponátů a já se dosud nedostal k tomu, abych snímky upravil do prohlížitelné podoby. Mělo by to ještě význam a smysl? Výstavní aktivity byly spojeny se spoustou času, který jsem akcím  věnoval, ale pro mé nakladatelské aktivity nemohly mít žádný praktický přínos. V naprosté většině se jednalo o knihy pro mé sbírky a tudíž dále neprodejné. Naproti tomu jsem rád zapůjčil knihy Jindřichu Svobodovi a půjčuji je i dalším knihařům na jejich výstavy. Svým zájmem mi stvrdili, že na mé zakázce odvedli perfektní práci. Ochotně je půjčuji i Haně Karkanové, která je úžasnou obdivovatelkou, znalkyní a zpracovatelkou tvorby Jindřicha Svobody.

Již v desátém roce trvání mé Edice 33 jsem byl mile potěšen přizváním k účasti na výstavě Česká bibliofília 1900-1989, kterou za odborné spolupráce Milana Friedla a Dagmar Halasové uspořádala Správa kultúrnych zariadení Ministerstva kultúry SR (Bratislava, 6. 9. - 31. 10. 1989) s reprízou v Památníku národního písemnictví v Praze. Návrh na mou účast vzešel buď od Milana Friedla či spíše od Dagmar Halasové, která v té době šéfovala Knihovně Moravské galerie v Brně. MG kupovala všechny mé ediční opusy a nezřídka i tytéž bibliofilie vyvázané Jindřichem Svobodou. Mé nadšení bylo umocněno jak na vernisáži při prohlídce výstavní kolekce tak i prohlídkou výstavního katalogu. Kromě bibliofilií vydávaných Spolkem českých bibliofilů a zhruba dvacítkou renomovaných prvorepublikových soukromých bibliofilských edicí (např. Florianovy tisky ze Staré Říše, Váchalovy autorské knihy, Edice Jakuba Demla, Karla Jánského edicí Hyperion a Stožár, knihy Josefa Portmana,  knih Jaroslava Picky, Edice Karla Dyrynka, Aventina Otakara Štorch-Mariena, Pojerovy Atlantis, bibliofilií Arno Sáňky, Stovky Arthura Nováka, bibliofilií vydaných Klubem zaměstnanců Léčebného fondu či Klírova Zodiaku) bylo prezentováno několik současných (80. léta minulého století) bibliofilských edicí: Blíženci (Mladá Fronta), Edice 33, Edice 51 Šebestiána Zeliny, Polyhymnia-Lyra Pragensis vedené Milanem Friedlem a Editio 13 Viléma Stránského.    

Účast v soutěžích?

V mých memoárech se možná o nich někde stručně zmiňuji, několika řádky se  k tématu vrátím. Smysluplnou soutěží mohla být ta s názvem Nejkrásnější kniha. Její počátky sahají do období první republiky. V 80. létech minulého století ji připravoval Památník národního písemnictví, v součinnosti se Spolkem českých bibliofilů a pod záštitou ministerstva kultury. Každoročně jsem byl písemně zván k účasti. Vždy jsem odmítal s tím, že z malého nákladu několika desítek bibliofilií nedám pět výtisků jen kvůli možnosti zúčastnit se. Jeden z výtisků měl, tuším, zůstat pořadateli. (V Památníku písemnictví již má edice byla zastoupena dostatečně bibliofiliemi zakoupenými). Po roce 1990 se podmínky soutěže změnily a já se jednou rozhodl pro účast. Nějaký poplatek jsem asi platil a určitě se domluvil na výjimce, protože v evidenci nemám záznam o tom, že bych nějaký výtisk dal za účast. Mohlo to být v roce 2004 nebo 2005 protože jsem do soutěže přihlásil Holan-Istler: Rhymes to be Traded for Bread -  jednu z mých nejzdařilejších bibliofilií a navíc ve špičkové celokožené vazbě Jindřicha Svobody. Vzpomínám, že vyhlášení výsledků bylo ve Veletržním paláci na holešovickém výstavišti a na rozzuřeného Karla Žižkovského, který odešel, stejně jako já, bez ocenění. Mohla zvítězit nějaká jiná bibliofilie než ta, kterou přihlásil bibliofilský vydavatel sedící v porotě? (Knihu mi vracel knihkupec Fišer z Kaprovy ulice. Pěl na ni chválu s dodatkem: zajisté víte, jak to v soutěžích chodí). Před nějakým časem byla soutěžní kategorie Bibliofilské tisky zrušena. Tuším že po protestech zejména ze Spolku bibliofilů byla obnovena. Tohle dění však sleduji již jen okrajově a o podrobnosti se nezajímám.

Knihvazači manželé Růžičkovi.

Podobně, jako pan profesor Svoboda, pro mne desítky bibliofilií vyvázali nebo restaurovali manželé Ladislav (1926-2002) a Zdeňka (1925-2004) Růžičkovi. Pan profesor Svoboda měl vážné pochybnosti o tom, zda budou mít čas něco mi vyvázat. Bylo známo, že je plně vytěžuje Pavel Režný. Ten se vedle své lékařské profese  věnoval teoretickým otázkám knižní vazby. Organizačními aktivitami a publikační činností již od 60. let minulého století přispěl nemalou měrou ke sdružování tvůrců tohoto uměleckořemeslného odvětví i k jeho propagaci. Ohlásil jsem se a měl jsem to štěstí, že mne Růžičkovi ve svém dejvickém bytě  vlídně přijali. Nejen mne, ale i mou knížku přinesenou na vyvázání. Byl jí Reynkův Odlet vlaštovek se zvláštními přílohami. Nevzpomínám si, za jak dlouho práci dokončili. Čas pro mne nikdy nehrál podstatnou roli. Kromě zakázky u Ladislava Hodného ml. - druhého to v knihařské dynastii Hodných - jsem se dočkal vyvázání vždy nejdéle do dvou či tří let.

Při předávání vyvázané bibliofilie vyslovili Růžičkovi svůj požadavek. Měl jsem pocit, že dobře nerozumím a proto jsem se znovu zeptal na cenu. Pan Růžička s omluvou znovu zopakoval cenu: 50 Kčs proto, že práce byla náročnější. Nestačil jsem se divit. On mi vysvětlil, že v cenách je „úkoluje“ Režný. Z pozice teoretika jim na detailech vysvětloval, jak by knižní vazba měla být zpracovávána a kolik by který úkon měl stát. I jemu však muselo být jasné, že pokud by nebyli schopni práci rukodělně zvládat, sebedůkladnější teoretický výklad bez praktického předvádění konkrétního úkonu by je to nenaučil. Tohle by vcelku nevadilo. On je ale přesvědčil, že dokonalá vazba by neměla být dražší než 20 Kčs!!! To platilo stále i v období kolem roku 1980 a suma byla dokonce pod úrovní běžné knihařské práce v komunále. Zmanipuloval je natolik, že mu za těchto podmínek vyvázali stovky knížek. Namísto požadované padesátikoruny jsem jim dal dvě stovky. Přijali je až po velkém zdráhání. Panu profesoru Svobodovi jsem přinesl na ukázku a zhodnocení každou novou knižní vazbu, kterou pro mne zhotovil některý z jeho profesních kolegů. Vazba od Růžičkových snesla jeho kritický pohled bez připomínek. Pověděl jsem mu samozřejmě, jak to bylo s cenou. Výší Režného sazeb jsem ho nepřekvapil – Růžičkovi že nejsou jediní, kteří Režnému za tu cenu váží. Zkritizoval ale i výši mé platby. To prý  není ani na zaplacení více než  tří desítek  japonských ručních papírů, které vevázali před každý grafický list.

Režnému Růžičkovi vázali nadále - až do jeho smrti. Pro mne vytvořili taky slušnou kolekci. Na některé mé knížky používali i letité originální ručně zhotovované papíry nejenom z vlastní „výroby“, ale též vytvořené jinými význačnými knihaři. Pracovali různými knihařskými technikami  nastudovanými na vazbách v archívech  a depozitech různých evropských knihoven. Mou malou splátkou za jejich práci byl alespoň zvláštní oddíl výstavy z mé kolekce při jednom z kroměřížských Trienále umělecké knižní vazby. Sami nechtěli žádný soubor ze své knihovny vystavit. Byli tak skromní, že tyto skvostné řemeslné práce nepovažovali za uměleckou tvorbu a hodné prezentace ve více než jednom či dvou exemplářích kterými se občas přehlídek knižních vazeb zúčastňovali.

Další knihaři. Některé z bibliofilií mé edice vylepšené kresbami a sadami grafik v přílohách, exempláře v základním provedení,  ale též jiná bibliofilská  vydání v mé sbírce jsem ke knihvazačskému zpracování a k mé plné spokojenosti svěřil zejména vynikajícím Jiřímu Foglovi ze Žamberka a Janu Perůtkovi ze Zlína, který je zdárným učedníkem prof. Svobody.  Své knihařské umění pro mou sbírku předváděli také: Eliška Čabalová (Ostrava),  Ladislav Hodný – starší (zemřel) i mladší (Týn nad Vltavou), František Jelínek (Praha), Lubomír a Miroslava Krupkovi (Úvaly u Prahy), Jaroslav Merenda (zemřel), Ludmila Mlichová (Žilina),  Jana Přibíková (Kadaň) a Jindřich Brancovský (zemřel).

Lyra Pragensis.

Ke sběratelství grafik, kreseb a bibliofilií mne v roce 1973 intenzivněji přilákala prvá subskripční nabídka, se kterou Milan Friedl zahájil pod křídly Supraphonu vydavatelskou činnost Lyry Pragensis. Nabídka obsahovala vždy takové sběratelské lahůdky, že jsem v některých ročnících odebíral téměř vše co bylo nabízeno. Díky subskripci se mezi větší počet sběratelů dostaly také cenově dostupnější umělecké knižní vazby výborných knihařů. (Příznivější ceny byly zejména proto, že náklady na jejich pořízení byly hrazeny z jiných nabízených řad - menší grafiky, větší grafiky, bibliofilie v šitých arších, bibeloty, plastiky, šperky…..). Náklad každé z grafik a bibliofilií byl zpravidla vždy 200 prodejných exemplářů + autorské tisky. Počet zájemců o vypisované subskripce se nepochybně pohyboval v řádu mnoha set. Jan Zrzavý například svého Anděla vytvořil ve čtyřech variantách a každá z nich pak byla tištěna ve dvou barevných mutacích a vždy ve stu číslovaných obtahů. Nebo Ota Janeček do Florianovy Knížky lásky vytvořil tři trojice suchých jehel a leptů - 200 + 200 + 160 číslovaných bibliofilií. K Ovidiovi vytvořil Albín Brunovský dvě sady leptů, varianty A a B. Zpětně jej mrzelo, že původně podepsal jen tiráže. Konstatoval, že dodatečné signování jednotlivých grafik v bibliofiliích, které mu k podpisu přinášeli jeho přátelé pro své přátele mu zabírá mnohem víc času, než ten který by strávil podepsáním všech grafik při dokončení knížky. Sám jsem mu postupně přinesl na podpis asi deset výtisků mých přátel a známých. Nakladatelská činnost Lyry, ač nepochybně měla šanci na pokračování, po roce 1990 zanikala. Byla vytvořena Nadace Lyry Pragensis, do jejího vedení přišel i Miroslav Macek - dlouholetý sběratel a po roce 1990 vrcholový politik. Pokud se dobře upamatovávám, Nadace získala počátkem 90. let od hlavního města na 99 let a za symbolický roční nájem jedné koruny Coloredo-Mansfeldský palác v blízkosti Karlova mostu. Jednou jsem do paláce zašel. Očekával jsem repre prostory nabízející kvalitní umění. Namísto nich jsem vešel do malého krámku. Větší prodejní prostory tam měli například prodavači výstroje bývalé sovětské armády. Vím jak se vyvíjela situace kolem majetku Lyry po jejím zániku. Mnohem více než informace, které proběhly v médiích.

Sběratelská sdružení.

Vzápětí po mém rozhodnutí věnovat se aktivnímu shromažďování bibliofilií, grafik a kreseb jsem se stal členem Spolku českých bibliofilů (SČB), Spolku sběratelů a přátel exlibris (SSPE) a Klubu přátel výtvarného umění. KPVU sdružoval příznivce výtvarného umění a fungoval při Českém fondu výtvarných umění. ČFVU registroval aktivní výtvarníky a přinášel jim kromě jiného tu výsadu, že nemuseli mít v občanském průkazu razítko nějakého zaměstnavatele. Brněnská pobočka KPVU patřila mezi nejaktivnější a měla dokonce větší počet členů než pobočka pražská. Na rozdíl například olomoucké pobočky, ve které se družili všichni příznivci výtvarného umění do jednoho celku včetně exlibristů a bibliofilů, existovala v Brně řada sekcí a každá si hrála na svém vlastním písečku: sekce volného umění, sekce užitého umění, sekce architektury..… v jednom období jich bylo dokonce šest. Soutěžily mezi sebou kolik která uspořádá klubových akcí a jak velká na nich bude účast. Prémie, ani čárky za angažovanost na kulturním poli jsme za práci nepobírali. Sekce grafiky a krásné knihy (SGaKK) měla největší počet členů a byla nejaktivnější. V jejím výboru jsem pracoval od roku 1974. Pro své členy jsme každoročně vydávali bezplatně legitimace s originální grafikou (činnost KPVU byla finančně podporována ČFVU), připravovali jsme besedy s výtvarníky, návštěvy ateliérů, pořádali zájezdy do ateliérů mimobrněnských výtvarníků nebo na výstavy. Za symbolický peníz jsme vydávali grafické listy a grafické mapy. Od roku 1962 připravoval výbor sekce každoroční jarní Celostátní sjezdy přátel grafiky a krásné knihy, jejichž součástí byly aukce grafik, kreseb a bibliofilií. Podobné "předvánoční" aukce jsme pořádali pravidelně také v listopadu. Na sjezdy i podzimní aukce se sjíždělo zpravidla kolem dvou až tří set milovníků umění z celé republiky. (V polovině 80. let podobné sjezdy a se shodnou programovou náplní začali pořádat aktivisté v Olomouci a krátce nato v Prostějově). Od mého příchodu do výboru sekce jsem se podílel na zaběhlých organizačních a edičních aktivitách. Záhy jsem byl pověřen organizováním aukcí. Tyto aktivity předcházely mé snahy nakladatelské, které svým razítkem odmítl zaštítit nejen SČB ale i pobočka KPVU. Proto jsem svazky Edice 33 neprezentoval na žádné z akcí těchto sdružení. (Míval jsem je - vedle jiné atraktivní nabídky - na stolech při sjezdech SSPE. Kromě sběratelské výměny na nich vždy probíhaly též čilé aktivity obchodní. V předchozích řádcích jsem se o nich již zmínil. Smutné bylo, že většina tuzemských majitelů zajímavých sbírek neměla možnost cestovat na Západ a proto artefakty od nich končily za směšné částky v objemných příručních zavazadlech Holanďanů, západních Němců, Rakušanů a jiných valutových účastníků sjezdů. Prodávající si přepočítávali ty guldeny, marky, šilinky, franky či dolary v relacích na oficiální kursy a neuvědomovali si rozdílnost jejich skutečné a takto nesprávně měřitelné hodnoty). Paradoxem je, že ač v minulosti aktivity naší SGaKK probíhaly na hraně povoleného, tak činnost jsme ukončili v roce 2004. Tímto krokem ustaly v brněnské pobočce veškeré aktivity zaměřené na propagaci grafiky a krásné knihy. O práci ve výboru ztráceli potenciální uchazeči zájem po zjištění, že i v době vládnoucí ruky trhu je tato činnost nehonorována a dobrovolně jí věnujeme svůj čas. V době, kdy se podobné aktivity i pod hlavičkou KPVU šíří v řadě dalších měst, byla naše činnost pod dlouhotrvající kritikou předsedy výboru brněnské pobočky Touška, mimo jiného též předsedy celého KPVU. V pobočce vedl sekci architektury a naše ediční aktivity ve prospěch sběratelů mu byly léta trnem v oku. Kolik příznivců by SGaKK měla, pokud bychom jim za nevídaně výhodný peníz nenabídli nic hmatatelného do jejich sbírek a pořádali pouze besedy s výtvarníky či nad grafikami ze sbírek členů výboru? Kdo by cestoval na sjezd do Brna, pokud by si jako sjezdovou grafiku za několik desetikorun neodvezl grafický list mnohonásobně vyšší hodnoty? Na besedu s výtvarníkem by patrně přišlo pár místních, které by akce zajímala a možná i několik těch, kteří by v tu dobu neměli právě jinou náplň. Mimobrněnští sběratelé rádi přijížděli, protože aukční nabídku tvořily přebytky jiných sběratelů. Limitoval jsem ji zhruba čtyřmi stovkami položek sestavených tak, že si z nich zpravidla mohl vybrat každý z přítomných. Kolika aukcí grafiky a dalších "prací na papíře" se mohli sběratelé v průběhu 70. a 80. let v tuzemsku zúčastnit? Jak asi by vypadala činnost Touškovy sekce, nejaktivnější po sekci grafiky, pokud by nepořádal zájezdy a diskuse o architektuře by probíhaly nad knížkami spojené s promítáním diapozitivů?

Umění a zbraně.

O mé galerii – obchodě s názvem Umění a zbraně jsem se již letmo zmínil. Pokusím se podat stručný obraz této aktivity. Několik let před likvidací národního, od roku 1990 státního, podniku Pozemní stavby Brno jsme měli kanceláře v centru Brna na ulici Sukova 4 a poté na Masarykové 31. Coby sametového revolucinonáře mne vedení firmy počátkem roku 1990 povýšilo ze samostatného referenta ekonomiky práce do funkce vedoucího personálního, dříve kádrového, oddělení. V roce 1991 došlo k likvidaci a následné privatizaci PSB, ve kterých jsem pracoval od roku 1966. Některé z hlavních privatizátorů jsem v závodním časopise i na schůzích osočoval z rozkrádání firmy a vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych mohl či měl do některé z nově vzniklých společností nastoupit do zaměstnání. Co mám dělat dál, v čem podnikat?

Déle než deset let jsem vydával bibliofilie. To však byl spíše koníček než vážně míněná podnikatelská činnost. Rozhodl jsem se, že si splním klukovský sen a začnu se zabývat obchodování  se zbraněmi. Zejména mezi léty 1953 - 60 prošla mýma rukama nejedna palná zbraň. Někdy historická rarita, která by v dnešní době měla značnou cenu. Jindy to byl funkční kus, pozůstatek z války. Určitá  šance se mi rýsovala i díky tomu, že jsem byl členem Občanské komise. (OK vznikly počátkem roku 1990. Jejich činnost legalizoval ministr vnitra Richard Sacher zákonem vydaným v květnu téhož roku. Komise měly spolupracovat při provádění tzv. očisty v resortech ministerstva vnitra. Při prověrkách bylo zkoumáno, která z prověřovaných osob může nadále sloužit u SNB - brzy přejmenované na Policii – a kdo musí odevzdat služební průkaz. Byla to však spíše hra koček s myškami. Mnohé  „velké ryby s máslem na hlavě“ totiž ze sborů státní i národní bezpečnosti samy odpluly v jarních měsících roku 1990 s vysokým odchodným. Později se komise zabývaly třeba stížnostmi občanů na chování policistů. Nebo součinnosti při projednávání žádostí o vydání zbrojního průkazu. Probíral jsem žádosti spolu s jedním podplukovníkem. Bohužel jsem později zjišťoval že má mnohá "ne" nebyla akceptována. OK zrušil ministr vnitra Jan Ruml v roce 1993, byť sám stál u jejich zrodu). Svůj záměr na specifickou obchodní činnost jsem vyslovil před policejním ředitelem. Byl jím vynikající kriminalista, vážený a mezi policisty oblíbený, JUDr. Kühler. Neodrazoval mne, ale naopak mi významně pomohl. (Stejně jak po všech stránkách a v daných možnostech vycházel vstříc požadavkům vznášeným Občanskou komisí). Zejména navázáním kontaktů na odborníky a specialisty v oboru. Splnil jsem veškeré legislativní požadavky a získal koncesní listiny na obchodování se zbraněmi a střelivem. Otevřela se mi tím možnost k budování dalšího sběratelského okruhu: pořídit si jakoukoliv palnou zbraň v době, kdy na koupi i malorážné pistolky musel žadatel pokorně sklonit hlavu před příslušným policejním úředníkem v naději, že mu její nákup povolí. Šéf nově vzniklé akciovky Pozemstav mi ochotně pronajal na Masarykové 31 mnou vybranou místnost. V závěru roku 1991 jsem v mé kanceláři v prvém patře podepisoval výpovědi zbylým zaměstnancům PSB a ve čtvrtém patře jsem si zařizoval vlastní obchodní prostory. Z několika důvodů jsem neměl zájem mít „krám“ s přímým vstupem z ulice. Z logiky věci i mých sběratelských zájmů vyplynulo, že stěny nebudou zdobit třeba plakáty ale prodejní výtvarná díla.

Samozřejmě jsem se snažil zařadit do prodejní nabídky galerie jen kvalitní výtvarná díla. Něco jsem vybral z vlastní sbírky nebo ze sbírek mých známých a přátel. Vcelku se mi záměr dařil též díky předchozím kontaktům s řadou výtvarníků. Neuspěl jsem ale u Jaroslava Šerých. Na dotaz zda  by mou galerijní nabídku obohatil svými obrazy odpověděl že z jeho pohledu by to bylo stejné, jako by je hodil do škarpy. V protikladu  byl například Josef Istler. Jeho obrazům společnost zbraní nevadila. Byl do nich také fanda a vždycky jej potěšilo, když jsem mu nějaký zajímavý přírůstek do mé sbírky přinesl ukázat. Nepotřeboval devízový příslib a občas jezdíval do Švýcarska. Pobýval tam u jednoho galeristy a za pobyt mu platil svými artefakty. (Například mu pomalovával kravaty, což jsem se od něj dozvěděl v okamžiku, kdy jsem jej o tuhle hříčku požádal. Malby na kravaty mi provedl kvalitně, barvami testovanými ve Švýcarsku). Vzpomněl na jedno nedělní ráno, kdy jej vzbudil děsný rachot. Vyhlédl z okna a viděl galeristu, jak z garáže vytahuje na dvůr těžký kulomet. Švýcarům totiž po splnění branné povinnosti zůstávala výzbroj doma.

Nedlouho po zahájení činnosti jsem přišel na tu dobu s netradičním obchodním nápadem. Vypsal jsem písemnou aukci na tři exkluzívní bibliofilie: pařížské vydání Otčenáše s litografovanou výzdobou od Alfonse Muchy a v umělecké knižní vazbě od Jindřicha Svobody, přednostní vydání Ecce Homo s více než šesti desítkami litografií od Georga Grosze a Paříž s lepty Josefa Šímy v kvalitní knižní vazbě Jaroslava Merendy. Rámečkovou inzerci jsem zadal nejen do řady tuzemských periodik, ale též do několika rakouských a německých. Nejen v zahraničních anoncích jsem uvedl vyvolávací ceny v DEM a USD. Včetně požadavku na osobní převzetí vydraženého artefaktu v Brně. Ráno, v den kdy měl přijet jeden z vydražitelů, jsem měl velmi nepříjemné probuzení. Telefonující mi sděloval, že do mé kanceláře se kdosi vloupal. Zbraně jsem měl uloženy v trezorech v místnosti s kovovými dveřmi a bezpečnostními zámky. Vše další bylo v kancelářském prostoru, do nějž se z chodby vcházelo skvostnými masívními dveřmi na nichž byl původní klasický dveřní zámek se stylovou klikou a štítky. Další zabezpečení jsem nepovažoval za nutné, neb do budovy se vcházelo vchodem hlídaným vrátným požadujícím od všech příchozích zápis do knihy návštěv. Tím jsem měl jistotu, že mne nebude obtěžovat nějaké problematické individuum. Jenže právě v tu dobu probíhaly stavební rekonstrukce přízemí a do budovy se mohl dostat prakticky kdokoliv. Nevítaný noční návštěvník nejenže vylomil dveřní zámek, ale patrně krumpáčem vyboural i dveře k trezorům. Ke zbraním se nedostal. Prvá má myšlenka byla, že vloupání bylo provedeno na objednávku vydražitele. Bibliofilie i jiné umělecké skvosty ve statisícových hodnotách jsem měl uloženy v běžné knihovně. Jedinou věc, kterou si nevítaný host odnesl, byla plynová pistole. Tu jsem si kdysi v 80. letech přivezl nelegálně z Rakouska a měl jsem ji v zásuvce psacího stolu.  

Místnost pro trezory  mi bezplatně nechal vybudovat (i provést nutné opravy po vloupání) Jaroslav Přichystal, šéf stavební firmy Komfort. Jeden z těch,  které jsem při likvidaci Pozemních staveb a následné privatizaci veřejně napadal z rozkrádání společného majetku. Zakladatelé Komfortu získaný majetek nevytunelovali. Z původní společnosti s.r.o. vybudovali úspěšnou akciovou společnost. Mně, potažmo Společenství vlastníků jednotek Herčíkova 4, v  jehož výboru jsem předsedou, komplexně v roce 2010 zrevitalizovali předmětný bytový dům. Ve výběrovém řízení zvítězili svou přátelskou cenovou nabídkou mezi sedmi ze čtrnácti stavebních firem, které jsem do výběrového řízení ke stavební zakázce přizval. Komfort  nabídkovou cenu nejen dodržel, ale komplexní revitalizaci provedl tak kvalitně, že v soutěži Panelák roku 2010 se SVJ Herčíkova 4 umístilo mezi deseti prvými nejlépe provedenými modernizacemi domů  za období 2008-2010. V březnu 2013 jsem založil pro SVJ vlastní web: www.svj-hercikova-4-brno.cz

Po nepříjemné zkušenosti s vloupáním jsem si nechal nainstalovat skrytý zabezpečovací systém. Jeden fanda do zbraní, který za mnou často chodíval „na kus řeči“ a přitom mi občas ukazoval i nějakou zajímavou nelegálně drženou zbraň, mi navrhl a zhotovil do dveří důkladné mříže. Nic za své dílo nechtěl. Udělal to prostě jen tak, protože se u mne cítí vždy dobře. Ostatně už krátce po otevření provozovny mi na prodejní pulty zhotovil za jakousi směšnou režijní cenu vkusné a praktické vitríny.    

Dva z tehdejších spoluvlastníků Ferexu - většinového majitele paláce na Masarykové 31 - pánové Macháček a Tomeček,  měli pro mou zbraňovou činnost pochopení. Zejména druhý z nich. Mimo jiného byl vášnivý lovec a v restitucích získal rozsáhlé lesy. Dokonce ve věku téměř 90 let byl po tři měsíce na lovech v Kanadě. V hale své prvorepublikové vily měl vystavenu velkou sbírku zbraní a loveckých trofejí. Další zbraně měl  uloženy v trezorech ve sklepě. Krátce po zahájení mých obchodních aktivit mi jeden člověk končící s myslivostí nabídl ke koupi parádní brokovnici zn. Merkel. Zdobenou bohatými rytinami na kovových partiích a řezbami na pažbě. Pan Tomeček  z ní „byl na větvi“ a chtěl, abych mu ji prodal. Nejsem myslivec, ale prodat jsem ji nechtěl. Od Konfederace politických vězňů jsem dostal poukaz na třítýdenní pobyt v karlovarském Thermalu. Tomeček mi před odjezdem do lázní opět navrhnul, abych mu zbraň prodal. Zaplatí, kolik si řeknu a já si flintu můžu nadále nechat v trezoru, dále se z ní těšit a chlubit se jí některým speciálním návštěvníkům. Jemu ji „půjčím“ tehdy, kdy on si na hon pozve vzácnou návštěvu. Po návratu z lázní jsem mu brokovnici prodal s tím, že si ji může i odnést. Zřejmě i díky tomu jsem měl po celou dobu, kdy jsem sídlil na Masarykové, výrazně menší nájem než jiné firmy tam působící. Palác to je pěkný, stojící na pěší zóně. Jednu dobu, pokud nezískal samostatnou budovu, v něm sídlil i Nejvyšší správní soud.

Otevírací dobu jsem si stanovil na 10 – 12 a 14 – 16 hod. Nikoho jsem nezaměstnával. Opět jsme s rodinou, stejně jako dříve, jezdívali na pobyty k moři a na hory. Stálí návštěvníci mého „krámu“ mi občas vytýkali, že jsem měl delší dobu zavřeno a oni neměli možnost zajit si ke mně popovídat a vypít kávičku nebo vínko. I tuhle obchodní činnost jsem bral spíše jako hobby a ne jako něco, při čemž bych měl padnout vysílením. Přesto mi i takové vázání se na nějakou časově omezující povinnost začalo pomalu vadit. „Umění a zbraně“ jsem proto po třech létech zavřel. Sbírku zbraní i trezory  jsem z části odprodal Milanu Tomečkovi a Vaškovi Hajnému. Ten je duší i tělem voják a úžasný fanda do zbraní. Dělal mi zbrojíře:  kontroloval a svými lidmi nechával repasovat  všechny použité zbraně, které jsem nakoupil. Po odchodu z armády založil společnost AWIW, na Pražákové 52 otevřel obchod se zbraněmi, vybudoval tam perfektní krytou střelnici, zorganizoval Moravský střelecký klub, vydává publikace s vojenskou tématikou….

O některých z mých přátel.

Mým pradávným přítelem je (byl?) Miloš Daříček ze Zlína. Nebyl jen nadšeným sběratelem, ale je také aktivním organizátorem, vydavatelem a úspěšným galeristou. Naše vztahy se datují do počátku 70. let. Potkali jsme se buď na některém ze setkání konaném pro členy SČB nebo SSPE. Nebo na brněnském sjezdu na němž se potkávali sběratelé z mnoha míst, mimo jiných též výše zmíněný Miroslav Macek. Miloš mne do svých organizátorských a nakladatelských aktivit zapojil při realizaci přehledu moderní československé grafiky. Podobně jako někteří další jeho přátelé v jiných regionech jsem mu doporučil některé mně známé výtvarníky - a pomohl najít několik odběratelů. V letech 1977- 81 sestavil a vydal mapu obsahující práce 45 vesměs v té době žádaných grafiků. V edici nazvané eMDé vydal několik bibliofilských tisků, z nichž Komenského Jak dovedně užívati knih a Pražský chodec od Guillame Apollinaire s grafikami Karola Ondreičku mu přinesly ceny Ministerstva kultury v soutěži o Nejkrásnější knihu.  Mezi významné Daříčkovy organizátorské aktivity patřilo do loňského roku (tohle jsem napsal někdy v roce 2004/2005 pro Bibliofila a tím loňským rokem může být rok 2003 nebo 2004) například získávání výtvarníků ochotných pojednat filmovou klapku a poté ji věnovat do aukce konané od roku 1998 v rámci zlínského festivalu filmů pro děti. Jeho myšlenka se setkala s velkým ohlasem. Výběr výtvarníků, zejména v počátcích, byl vynikající a částky v řádu desítek tisíců za některé z klapek dosahované při aukci nebyly výjimkou. Výsledná částka šla ve prospěch materiálu pro studenty tamní filmové školy. Nesdílel jsem ale jeho sběratelské aktivity exlibristické. Byl to prakticky prvý exlibrista, který mi při prvé návštěvě u něj ukázal své poklady. Pokud vidím drobné, nejednou vynikající, grafické lístky v mapách nebo albech mám pro ně pochopení. Když ale otevíral zásuvky a chlubil se spoustou balíčků, přičemž v každém z nich byla stovka nebo i víc stejných lístků tak mu říkám "proboha, co s tím budeš dělat?" Viděl jsem to ze své pozice: do několika desítek krabic tří různých rozměrů, které jsem si nechal zhotovit v potahu z plátna a z koženky, jsem paspartoval a ukládal vesměs kupované grafiky a kresby. Samozřejmě že také nemálo kvalitních exlibris či novoročenek. Každý list však byl jiný. (Jediné exlibris s mým jménem je od Jiřího Hadlače. Nebylo ale na zakázku. Destičku vyleptal z uspokojení nad "mým" Havranem a věnoval mi tři desítky obtahů, které pro zpestření vytiskl ve dvou barevných verzích. Vytvoření exlibris mi nabízel také Albín Brunovský. Nabídku jsem nepřijal s tím, aby raději vytvořil prvý z leptů k Valdemarovi. Ten se nerealizoval a neexistuje ani exlibris  vytvořené AB pro FJ. Zato mi věnoval nemálo jiných, vytvořených pro jiné zákazníky. Záměrně neříkám sběratele, protože o grafické listy, malé i velké, neměli zájem pouze oni ale i obchodníci s uměním). Kromě rychle se rozšiřující sbírky grafiky máme knihovnu s nepočítanými stovkami, ba tisíci svazků vedle níž jsem budoval sbírku bibliofilií. Některý titul se mohl opakovat. Vždy se ale jednalo o jiné vydání, jiný výtvarný doprovod. Miloš mou námitku časem taky akceptoval. Ač stále zacílen na výtvarné umění, zaměřil své zájmy též na jiné sběratelské okruhy. Svého času dal na mou radu - jistě mu to doporučovali i mnozí jiní - a provoz zlínské galerie Viva v závěru roku 2004 ukončil. Od jejího otevření v roce 1990 totiž neznal prakticky jediný volný den, nebyl u moře nebo na horách ba ani na vycházce v lese. Naznal také, že  platit vysoký nájem za nevelké galerijní prostory, jejichž dostupnost byť v centru města byla díky nové zástavbě  podstatně zhoršena, není příliš ekonomické. Přebudoval chalupu v nádherné krajině nedaleko Vizovic a stal se správným dědou pro dítka jeho dvou dcer. Poté však naše kontakty postupně ustávaly.

Jan Mauler, můj "dvorní" tiskař grafik z Moravské Třebové, pracoval v propagaci, ve které se naučil ovládat techniku sítotisku. Do technik tisku z hloubky začal pronikat již počátkem 70. let minulého století. Poznal jsem jej díky Hadlačovi, který mi jej doporučil jako spolehlivého pracanta. Vyjmenovávat všechny výtvarníky, s nimiž Honza spolupracoval, by nemělo smysl. Bylo jich velmi, velmi mnoho. Nejen z Moravské Třebové či blízkého regionu. Velká většina dobrých výtvarníků sídlí totiž v hlavním městě. Podobně jako ve třicátých létech pan profesor Svoboda pro své kvalitní knihvazačské zakázky získal majitele významných pražských nakladatelských domů a renomovaných bibliofilů, tak i Maulerovi se díky jeho dokonalému tisku z hloubky podařilo najít cestu do význačných pražských ateliérů. Soukromí nakladatelé si jej našli většinou sami. Další jeho pozitivum, kromě důkladné a pečlivé práce s tiskovými deskami je, že ovládá techniky serigrafie. Možná že bez původního úmyslu se díky tomu zařadil mezi bibliofilské nakladatele. Někdy sám, někdy ve spolupráci s autorem nebo s význačným moravskotřebovským sběratelem Ladislavem Loubalem, vydal několik bibliofilií, ve kterých rukopisné autorovy předlohy vytiskl sítotiskem. K nim pak přitiskl suché jehly nebo lepty. Od poloviny 80. let minulého století přivedl na svět několik půvabných bibliofilií, v nichž verše Jaroslava Seiferta doprovázejí grafiky Vladimíra Komárka nebo Jindry Pilečka. V podobném provedení vydal autorské bibliofilie Josefa Lieslera (Ty má Mondscheinsonáto), Co vypadlo z deníku od Oty Janečka, Bornův život zvířat a několik dalších. Vladimíru Komárkovi - kromě několika autorských bibliofilií, které vlastně také vydal - vytiskl většinu jeho grafických listů. Už nezjistíme, proč Komárek tiskaře Maulera zcela pomíjí a - na rozdíl od skutečnosti - uvedl v monografii věnované jeho grafické tvorbě, že grafiky mu tiskl jeho syn. Pilečkovy kombinované leptané techniky Mauler nejen tiskl, ale sestavil též soupis jím vytvořených četných exlibris. Výčet grafiků, se kterými v menším či větším rozsahu spolupracoval, by byl velmi dlouhý. O tisku mnoha novoročenek a exlibris pro četné zájemce není nutno vůbec hovořit. Ostatně to dokazuje na řadě výstav, které - na rozdíl ode mne - pořádá rád a které jsou vždy přehlídkou grafické tvorby širokého spektra současných výtvarníků. Jednu z takových výstav jsem mu umožnil i já. Jaroslav Budiš, organizátor výstav v Adamově, mi jednou nabídnul, abych u nich vystavil svou nakladatelskou produkci. Navrhnul jsem, že zajímavější výstavu uspořádá Jan Mauler. Oba souhlasili a můj přítel si do svého seznamu míst, v nichž vystavoval, mohl připsat i Adamov. Mírně ke škodě věci, z mého pohledu nakladatele bylo i to, že netráví všechen svůj čas u satinýrky, ale věnuje se také jiným aktivitám. Za dvě z nich mohu sám. Již počátkem 90. let minulého století jsem mu pověděl něco o počítačích. Je sice o více než deset let starší ode mne, ale do tajů a možností tohoto moderního pomocníka pronikl mnohem hlouběji než já. Tolik tiskových kartridží kolik já za rok on vypotřebuje snad za měsíc. V ovládání různých, zejména grafických programů, je rovněž na mnohem vyšší úrovni než já. Na počítače navazuje digitální fotografie a kamera. Ty zase hojně využívá například ve skautském oddílu, v němž se z někdejších juniorů stali dnešní senioři. Svého času jsem ho navedl na akciové obchody, které však dnes již nemají ten půvab jako v jejich pionýrských dobách. (Široké portfolio akcií mi v několika posledních letech začalo obohacovat sbírku starých listinných akcií o akcie nově emitované nejednou ze společností, jejichž pomyslným spoluvlastníkem jsem díky mým investicím). Jan Mauler je velmi pracovitý i v tzv. veřejném životě. Za kulturní aktivity pro město, ve kterém desítky let žije, obdržel v roce 2010 Cenu města  Moravská Třebová.

Díky Maulerovým četným aktivitám a různým zájmům stále čekám (je závěr roku 2011) na vytištění leptů z více než dvou desítek původních desek Augusta Potuczka. Před léty jsem o vydání zamýšlené mapy grafických listů napsal do mého povídání na web Bibliofil  (nyní www.Bibliofil1.cz ) odstavec Připravuji k vydání. Honzík mi přislíbil další z termínů - do konce letošního roku. Sice se závěr roku blíží, ale on nezačal s tiskem ani jediné z desek. Byť jsem postupem času zkorigoval původní záměr na počet výtisků i rozsah mapy proto, aby mu tisk zabral méně času. Souborů by mělo být již jen dvacet a zařadím do nich pouze významnější Potuczkovy lepty. Především cyklus Benátky, který po jeho vydání zakoupilo počátkem 20. let minulého století například Metropolitní muzeum v New Yorku i vídeňská Albertina.    

Mezi mé přátele taky patřil Jaroslav Černý, který spolu s Ivanem Hrdinou již v 70. létech minulého století vydával soubory grafických listů pod názvem Folio. Nejprve to byla Malá řada, po ní následovala Velká řada. Po rozchodu s Hrdinou začal vydávat soubory grafik nazvané 8x8. Jedna řada byla zaměřena na města, druhá na lidi. Byly dobré a za dobrou cenu. Říkal mi, že se rozešel s Hrdinou zejména proto, že nechtěl neúměrně navyšovat ceny vydávaných souborů. Hrdina si po roce 1990 otevřel galerii Honor. Vydával soubory grafik připisované výročím některých umělců. Některé, nejen Hrabalovské bibliofilie s grafikami Anderleho, byly vcelku zdařilé. Naproti tomu jsem například u jedné mapy se Lhotákovými grafikami měl vážné pochybnosti o tom, že podpisy pod grafiky - přesně si již na techniky nevzpomínám, tuším ale, že to byly serigrafie -  skutečně připojoval Lhoták. O Jardovi Černém se mi před řadou let donesla zvěst, že prý zemřel. Což jsem někdy v roce 2004/2005 napsal v mých vzpomínkách na webu Bibliofil. Na Bibliofilu1 zůstává závěr odstavce beze změn: "Černý ani Hrdina již nežijí". Hrdina opravdu zemřel, před léty mi přišlo jeho parte. S Jardou jsem se od počátku 90. let minulého století už nepotkal. Do Prahy tolik mých cest, jak tomu bylo po čtvrtinu století od roku1980, již nevede. Náhodně se s ním ale při jedné vernisáži seznámil můj syn. Zejména díky tomu, že příjmení Janás nepatří v tuzemsku k příliš frekventovaným.  

Dlouholetým kolegou a spolupracovníkem Milana Friedla byl od počátků Lyry Pragensis Vladimír Beneš. Rozešli se někdy v závěru 80. let. V roce 1990 zahájil vlastní vydavatelské aktivity založením nakladatelství Bonaventura. Po Benešově odchodu přijal Friedl na jeho pozici Zdeňka Křenka. Zakrátko však přišel rok 1990 a také Křenek založil vlastní nakladatelství Aulos. Obě nakladatelství jsou stále aktivní. Možnosti se rozšířily: dostupná je široká škála ručních papírů, vznikla řada tiskáren a stovky, ba tisíce, soukromých nakladatelů. Beneš i Křenek měli své začátky usnadněny převzetím know how vytvářeného po čtvrtinu století v Lyře. Včetně nezbytných kontaktů na spolehlivé zhotovitele. Zejména však na odběratele vydaných bibliofilií, protože léta budovaný adresář zájemců o produkci Lyry Pragensis čítal nepochybně stovky aktivních a vážných sběratelů.

Vydavatelskými nestory je dvojice Josef Runštuk a Karel Žižkovský. Ti jsou již od 70. let minulého století nepřehlédnutelní na každém sběratelském sjezdu exlibristů, na valných hromadách SSPE i SČB. Uvedli se vydáváním souborů grafik nazvaných Biblos. Nejprve malá řada, následovala velká řada. Počátkem 90. let založili nakladatelství KGB (Kniha, grafika, bibliofilie) a jejich vydavatelské aktivity jsou tak četné, že jsem o nich ztratil přehled již před řadou let.

Záštitu podobnou mé si pro vydávání Editio 13 našel ve druhé polovině 80. let například pražský Vilém Stránský. Své kunsthistoricko-přátelské bibliofilské monografie výtvarníků vydával pod hlavičkou SSM v Olomouci. Začínal vydáváním řady souborů a map grafik, kalendářů s originálními grafikami atd... K těm exkluzivním patří nepochybně unikátní velkoformátová mapa padesáti grafických listů, kterou za účasti přátel a  obdivovatelů Albína Brunovského sestavil k jeho 50. narozeninám. Po roce 1990 se začal věnovat také jiným aktivitám. Provozuje internetovou prodejní galerii Art Bohemia.

V souvislosti s mou vzpomínkou na aktivity KPVU jsem zmínil olomouckou pobočku. Její duší byl Adolf Vodáček - neúnavný kmet. Nejspíše jen díky němu tam vydali nemálo věcí - souborů grafik i drobnějších bibliofilií. Spolek českých bibliofilů ho jmenoval svým čestným členem. Využili kdejakou příležitost či výročí a sběratelé měli možnost v 70. létech kupovat za částky kolem 30 Kčs soubory formátu A4 obsahující vždy 10 - 17 grafik od výtvarníků působících v Olomouci a okolí: Rok ženy, Rok dítěte, životní jubilea výtvarníků Ladislava Ruska a Stanislava Vymětala i tiskaře Raimunda Zbořila. Spoluvydavatelem byla často olomoucká Vlastivědná společnost muzejní. Soubory byly vydávány zpravidla v počtu 200 výtisků, což ve svých důsledcích vedlo k určité inflaci těchto grafik. Stávalo se, že na našich  aukcích Sekce grafiky a krásné knihy brněnské pobočky KPVU zůstávaly dražiteli ležet nepovšimnuty jednotlivé linoryty nebo dřevoryty vyňaté ze  souborů  i při vyvolávacích cenách kolem desetikoruny.

V mých vzpomínkách na soukromé vydavatele, výsledky jejichž snah jsem kupoval do své sbírky, bych mohl pokračovat. Povídání však už bylo dost a uzavírám je odstavcem věnovaným význačnému máchovskému sběrateli Josefu Stejskalovi z Poličky. V tom městečku žili tři význační bibliofilové, vzájemní sběratelští soupeři. Popelku jsem znal poměrně málo. Zato Jaroslav Knytl byl naším častým hostem. On i má žena si za svou profesi zvolili péči o zdraví našich bližních. Byť byl mezi nimi věkový rozdíl několika desítek let, témata hovorů měli shodná. (Měli, protože doktor Knytl již zde není. V pohodě se dožil více než devadesátin a zemřel na vánoce roku 1981. Shodného věku a taky v relativním zdraví se dožil i můj děda. Zemřel rovněž v období vánoc, ale již v roce 1956). MUDr. Knytla jsem poznal na brněnském sjezdu, kde dával do aukce čtyři grafické lístky Jana Zrzavého. Nebyl o ně zájem a já je po aukci koupil. Nekoupil jsem od něj jen tyto čtyři převzácné grafické prvotiny, ale posléze i další Zrzavého práce. Bohužel jsem nevyužil jeho časté zvaní k návštěvě. Prý bych si u něj určitě vybral, protože starých tisků (které jsem začal sbírat dříve než bibliofilie), bibliofilií a grafik má plný dřevník. (Od Stejskala jsem se později dozvěděl, že po Knytlově úmrtí odvážel z toho dřevníku plný náklaďák různých artefaktů, údajně za nějaký směšný peníz, Václav  M. Kimák. (Žil v Příbrami a patřil mezi zájemce o mou edici. Po roce 1990 založil a provozoval aukční síň Zodiak. Zpočátku se mi svěřoval se svými úspěšnými restitucemi. V Praze však měl postupně několik stanovišť, které mi zdůvodňoval neshodami se společníky. Byl mladší než já, ale už též odešel na věčnost). Poslední dopis dr. Knytla byl plný nadšení nad Reynkovým cyklem Don Quijote, na jehož vydání netrpělivě čekal a moc se na něj těšil. Několik dnů po jeho dopisu mi však přišlo parte oznamující jeho úmrtí.

Zpět k vymikajícímu máchovskému sběrateli a posléze též vydavateli. Poznal jsem jej jako zájemce o mou edici. V roce 1981 vydal Stejskal svůj prvý máchovský soubor. Samozřejmě jsem jej koupil, protože sestava zúčastněných výtvarníků byla vynikající. Druhý soubor vydal až v roce 85, třetí v roce následujícím, čtvrtý v roce 89. Pátý vyšel v roce 1991. Další jsem už odmítl koupit. Důvodem nebylo to, že o mé počiny on přestal mít zájem někdy v polovině 80. let. Při každém souboru, počínaje prvým, bědoval, kolik že ho to stojí práce a peněz, nic z toho nemá a další soubor že už připravovat nebude. Vždy jsem mu nevážně doporučoval, ať toho tedy nechá, odpočívá a nezatěžuje se takovými aktivitami. Další mé výhrady měly reálný důvod. Týkaly se výběru některých výtvarníků nebo použitých tiskových desek nežijícího umělce. Proč ten nebo onen? Vždyť motiv nemá žádný vztah k Máchovi! "Pane doktore, když už vydáváte soubory grafik tak je nenazývejte máchovskými". Vždy se mi snažil nějak zdůvodnit zařazení problematické grafiky. Já při kritice vycházel z vlastní nakladatelské aktivity. Základním momentem bylo, že výtvarník musel mít k danému textu vztah. (Již v počátcích Edice 33 jsem se rozhodl, že jednotícím prvkem budou grafiky v technikách pro tisk z hloubky. Obdivoval jsem například litografie Vladimíra Suchánka nebo brněnského Vlastíka Zábranského. Toho jsem prvně navštívil někdy v polovině 80. let, mnohý čas jsem pobyl na sedánkách  v jeho ateliéru a postupem času koupil od něj řadu obrazů. Z toho důvodu jsem žádného nepožádal o spolupráci). Můj nezájem o šestý máchovský soubor Stejskala přímo nazlobil. "Kupoval jste ty předchozí, kupte i tento a další". Oponoval jsem mu, že nikdy - stejně jak jsem to praktikoval já - jsme se nedohodli na povinném odběru všech vydaných souborů. Ostatně  mi ani nepřidělil stálé číslo. "Máchovské" soubory I. - V. v mé sbírce mám číslovány - 21/60, 21/70, 20/80, 26/80, 53/80 (přitom Gudernova grafika v tomto souboru je číslována 53/200!!). Přesto jsem dostal asi dva nebo tři další dopisy se žádostí o zaslání peněz a zakoupení šestého cyklu. Kupoval-li bych jím vydané soubory z investičního hlediska, pak ten šestý by nepochybně  výhodnou koupí byl. Částka za dvanáct fotografií zhotovených z negativů Viléma Reichmanna nepochybně svou faktickou cenou převyšovala částku žádanou Stejskalem. 

Samozřejmě že mám ve sbírce i soubory grafik, které mne neoslovují. Byl jsem však povinován jejich odběrem jako zájemce o určitou ediční řadu. Zpravidla jsem se  po několika "donucovacích" koupích vzdal možnosti získat další -  vydavatelem slibovaný a mne zajímající – titul. Řady zájemců o ten či onen nakladatelský projekt jsem raději opustil.

Má editorská činnost pro Muzeum Boskovicka, potažmo i asociaci Pecten začala docela prozaicky. Ohlásil se u mne do té chvíle mně neznámý Antonín Krejčíř. Je členem muzejní rady, v níž se dohodli na vydávání bibliofilií připomínající významné rodáky z boskovického regionu.  O spolupráci požádali Ludvíka Kunderu. Ten však pro své značné zaneprázdnění odmítl a navrhl jim mne. AK mi předložil jeho písemné doporučení doplněné prosbou, abych jim vyhověl. Nabídku na spolupráci bych akceptoval i bez Kunderovy žádosti.
Prvým edičním počinem měla být bibliofilie k poctě Otakara Kubína a Františka Halase doprovázená grafickými listy Otakara Kubína. Těmi, které jsem bibliofilsky vydal v počátcích mé vlastní ediční činnosti. Při realizaci že nebudu mít žádná omezení a mohu na knížce pracovat tak, jako bych vydával titul v mé edici. Pouze s tím rozdílem, že otázky financování nebudou ležet na mých bedrech. Za práci pak dostanu několik bibliofilií. Předběžně jsem souhlasil i proto, že mezitím byl vydán soupis Kubínových grafik od Jiřího Siblíka s mnoha nesprávnými a zavádějícími údaji. František Rybář, který po mém vydání Sonetů získal do své bohaté Coubinovské sbírky tiskové desky od Kubínova synovce Zdeňka souhlasil s vydáním a desky mi zapůjčil. Kromě nich jsme z jeho sbírky vybrali další zajímavé artefakty vztahující se na dané téma. Díky tomu jsem mohl připravit vydání zcela dle své představy. Na doporučení mého dobrého známého jsem tisk knížky i tisk grafik svěřil panu Závodníkovi, profesoru na brněnské ŠUŘ. Nijak zvláště se nepředvedl a já měl k odvedenému dílu, žel opožděně, několik výhrad. Bibliofilskou část nákladu na ručním losínu a s grafikami vytištěnými z původních desek vyvázali do celokožených, celopergamenových a polopergamenových vazeb Jiří Fogl a Jan Perůtka.
Antonín Krejčíř přišel poté s dalším edičním projektem a za stejných podmínek pro mne jako prve. Muzeum mělo od dědiců indologa Oldřicha Friše autorské oprávnění na vydání jeho překladů dvou Kálidásových básnických sbírek. Jeden pokus o vydání před několika léty muzeu ztroskotal. Zvažoval jsem, koho z kvalitních výtvarníků – grafiků, pro nějž je dané téma blízké, mám oslovit. Na mysl mi přišla dvě jména: Oldřich Kulhánek a Jaroslav Šerých. Roli zde hrál i termín, neb autorské oprávnění k vydání překladů bylo časově ohraničeno. OK byl tehdy v nemocnici a JŠ na mou nabídku přistoupil. Do mého záměru na výsledné podobě knihy však následovalo ze strany muzea několik zásahů, kvůli nimž jsem musel opakovaně přepracovávat makety pro tiskárnu. Rozhodl jsem se třeba, že zařadím dvoustranu o Jaroslavu Šerých – jeho portrétní fotografii, stručná biografická data, přehled ocenění a jím ilustrovaných bibliofilských tisků.  Z muzea přišla poté žádost, abych ve stejném rozsahu uvedl i údaje o Oldřichu Frišovi – fotografii stejné velikosti a přehled všech jeho překladů. Nejen sbírek vydaných v knižní podobě, ale též jednotlivých básní otištěných v časopisech a novinách. Výsledný celkový chronologický přehled působí dosti nesourodě. Přitom je (kromě základních biografických údajů, které jsem zařadil na záložku obálky) v knize třístránkový doslov od Dušana Zbavitele věnovaný Frišově osobnosti a jeho dílu. Nechtěl jsem dále rozšiřovat počet tiskových archů, proto jsem omezil počet reprodukcí originálních Kálidásových Šesti ročních dob ze dvou zajímavých starých knih a přesunul je na obálku. Jednu, vydáno v indické Kalkatě 1792, objevil Krejčíř. Druhou, Lipsko, 1890, mám doma v knihovně. Je zajímavá i tím, že kromě původního textu v sanskrtu jsou v ní publikovány překlady do latiny a němčiny. O problému s odtrháváním okrajů archů papíru na bibliofilském vydání píši na tomto webu v oddíle Více o projektech. Vyskytlo se několik dalších problémů, včetně finančních. Za celé období mé nakladatelské aktivity, pominu-li pokus, o němž se zmiňuji u 36. svazku Edice 33, jsem se poprvé snažil získat spoluinvestora. Podařilo se a zapojil se můj přítel Jaroslav Přichystal, předseda představenstva stavební firmy Komfort, a.s. Brno. (Později se spolupodílel na vydání 41. svazku mé Edice 33). Vzdor těmto potížím byl přiveden na svět skvostný bibliofilský tisk. O další spolupráci s AK jsem, nejspíše definitivně, ztratil zájem. On mou další pomoc v jím naplánovaných edičních počinech také již nepotřeboval, protože jsem jej důkladně obeznámil se vším, co je k vydávání bibliofilií nezbytné. Včetně navázání potřebných kontaktů.

Vzpomínku na Bohumila ILLa zařazuji na můj web dodatečně až nyní, krátce po jeho úmrtí. Zejména pro několik asociací, které ve mně jeho náhlý odchod vyvolal.  
17. 12. 2011 zemřel Kim Čong-il, vůdce Severní Koreje. Následující den zemřel Václav Havel a další den zkolaboval na zastávce brněnské MHD Bohumil ILL. 5. března 1953 zemřel Josif V. Stalin, čtyři dny poté moje milá babička a 14. března je následoval Klement Gottwald.
7. prosince 2011 mi Ill telefonoval s dotazem, zda bych jej mohl navštívit. Měl jsem krátce před zákrokem v nemocnici, při němž mi měla být pročištěna, případně dále vyspravena, srdeční tepna. Navštívil jsem jej proto následující den. Po obvyklém úvodu „Co budete pít, bílé nebo červené?“ položil na stůl starý bubínkový revolver. S tím, že se mu jeho funkci nepodařilo opravit. Na revolver jsem dávno zapomněl, neb jsem mu jej svěřil do péče snad před dvaceti léty, kdy jsem aktivně obchodoval se zbraněmi. Tuhle nefunkční „hračku“ jsem od kohosi tehdy koupil proto, že je zdobena rytinami a rukojeť má vyloženu slonovinou. Navrhnul jsem mu, ať to věnuje někomu ze svých přátel.  
Dalšími dvěma přinesenými knížkami mne Ill potěšil. Rád připravoval různé pokrmy nejen pro sebe, ale též pro okruh přátel, kteří se u něj scházívali (zejména pánská společnost každé úterý) k tradičnímu kulinářskému posezení. Poté, kdy jsem zavřel své Umění a zbraně, se mne ptal co budu dělat s volným časem. „Nechcete jít se mnou na houby?“ Houbám vůbec nerozumím, ale toulání přírodou mám rád. Končilo léto, my několikrát vyjížděli vlakem do Střelic, prošli lesy v nichž měl svá “naleziště“. Kromě debat na jiná témata mi vysvětloval k čemu je ta či ona houba vhodná a po jaké úpravě. Vždy jsme se vraceli s nemalými úlovky jimiž on doplňoval zásoby své kuchyně a má žena obohatila své výborné kuchařské umění. V roce 1999 vydal Ill vlastním nákladem, a s mnoha ilustracemi od Aloise Mikulky, vlastní kuchařku – Jídlo jako krásné umění.  Nyní přede mne položil její II. díl, o jehož vydání (2010) jsem neměl žádnou informaci.
Druhá z knížek mne potěšila ještě více. O její přípravě i vydání jsem věděl. Jde o sborník Jindřich Svoboda, člověk – knihař. Vydal ji, opět vlastním nákladem, v roce 2010 jako vzpomínku k nedožitým stým narozeninám tohoto nezapomenutelného tvůrce uměleckých knižních vazeb. Ze dvou různých zdrojů jsem po dokončené realizaci dostal nabídku na koupi běžného vydání. Nikdy jsem však knížku nekoupil.  Zájem jsem neměl jednak proto, že mi bylo nabízeno běžné vydání. Z nákladu 200 výtisků totiž bylo 59 přednostních exemplářů s podpisy všech přizvaných spoluautorů. Také mne mrzelo, že mne vydavatel nepožádal o příspěvek. Přitom někteří ze dvacítky zúčastněných neměli k panu profesoru rozhodně tak blízký, dlouhodobý a přínosný vztah i pro něj, jako já.  Kromě kuchařky jsem si z Pionýrské 9 odnášel přednostní exemplář sborníku s číslem XIV.
Zhruba dvě desítky let trvající dobré vzájemné kontakty mezi Illem a mnou, potažmo i mou ženou, ochladly na bod mrazu po úmrtí Jindřicha Svobody. Způsobily to neshody při jednání o pozůstalosti. Já měl snahu co nejúčinněji se angažovat ve prospěch jeho neteře - hlavní dědičky - v souladu se žádostí i přáním pana profesora a jejím zplnomocněním k zastupování při dědickém řízení. Bohumil Ill naproti tomu obhajoval nepodložené nároky ostravské knihařky Elišky Čabalové. Spor se týkal Svobodovy knihařské dílny v areálu biskupství na Petrově. Tajemník biskupství, pan Múčka (bratr mého dobrého známého), mne po úmrtí pana profesora upozornil na to, že do dílny chodí nějací lidé. Přitom dle smlouvy o nájmu měl mít klíče pouze pan profesor. Aby se předešlo dalším možným manipulacím s věcmi v dílně, požádalo biskupství na můj návrh policii o její zapečetění. (Dle jednoho z písemných vyjádření nechal pan profesor v minulosti udělat klíče i pro Čabalovou aby, přijede-li do Brna a chce si v dílně něco dělat, jej nemusela obtěžovat. Další klíč měl Ill. Zda měla klíče ještě nějaká jiná osoba, se mi nepodařilo zjistit. My ostatní jsme při návštěvě pana profesora procházeli hlavním vchodem s vrátným. Pan profesor, i majitelé klíčů, vcházeli do chodby areálu biskupství vedlejším vchodem, situovaným naproti dílně). Knihařská dílna byla otevřena notářem až při sepisování pozůstalosti. Část knihařského nářadí odprodal pan profesor již dříve Moravské galerii. V další kupní smlouvě je přesně vyjmenováno zařízení dílny, které za velmi přátelskou cenu odprodal Elišce Čabalové. Na páně profesorově seznamu ležícím v zásuvce pracovního stolu byly uvedeny obrazy, které mají přejít do vlastnictví jedné paní. Žádné další dispozice stran vybavení dílny a věcí v ní uložených nebyly v dílně po jejím odpečetění nalezeny. Vzdor těmto skutečnostem byla Čabalová názoru, že o osudu všeho co se v dílně nachází, má rozhodovat ona. A Ill ji v jejím stanovisku podporoval. Na základě výše zmíněných písemností mne notář pověřil dalším rozhodováním též o movitých věcech v dílně. Žádné knihy vyvázané panem profesorem, grafiky nebo kresby v dílně již nebyly. Pouze několik rozpracovaných vazeb, mapy a slohy s jeho návrhy knižních vazeb. Z návrhů jsem si vybral do své sbírky několik týkajících se vazeb pro mne a všechny další jsem nechal odvézt přítomnou Hanou Karkanovou do Moravské galerie. Obrazy si odvezla ona paní, kterou na den odpečetění dílny pozvala Čabalová. Ostravská knihařka se při našich náhodných setkáních na vernisážích – a 28. prosince i v krematoriu při posledním rozloučení s Illem - stále velmi nutí k tomu, aby reagovala na mé „Dobrý den“. Přesto, že kromě položek vyjmenovaných v kupní smlouvě jsem, po konzultaci s dědičkou, souhlasil s tím, aby si odvezla též všechny kůže, pergameny a další knihařský materiál. Notář má rozhodnutí akceptoval, a na mou prosbu nezařadil onu paní ani paní Čabalovou do dědického řízení, při němž by proběhlo oceňování obrazů a knihařských materiálů s následnými platbami za majetek nabytý darováním. Uvedené skutečnosti byly zřejmě i důvodem toho, že mne Ill nepožádal o příspěvek do vzpomínkového sborníku na pana profesora. (Ostatně ani já jsem se o něm ani slůvkem nezmínil v mých vzpomínkách na nakladatelskou činnost). O příspěvek do sborníku nepožádal ani Jana Perůtku, vynikajícího učedníka pana profesora, protože se ve sporu o ateliér postavil jednoznačně na mou stranu. Ill jejích vzájemné kontakty od onoho okamžiku zcela přerušil.      
Asi rok či dva po smrti pana profesora se na mne Ill obrátil s dotazem, zda bych nebyl opět ochoten zprostředkovávat prodej některých grafik a kreseb z jeho sbírky. Nebyl jsem proti a realizoval jsem jejich prodeje přes aukční síně. Jednak mají menší provizi než třeba antikvariáty či galerie a výsledkové listiny dokladují dosažené ceny. Z mé strany šlo o přátelskou službu, za kterou jsem nechtěl žádné peníze. A z jeho strany o pokračování našich „obchodních“, dočasně přerušených, vztahů. On kupoval vše, co jsem vydal v mé Edici 33 a pan profesor Svoboda začasté pak vázal kromě bibliofilií pro sebe a mne i stejné tituly pro pana Illa. Do písemné aukce, kterou jsem vypsal krátce po otevření mé galerie Umění a zbraně, mi Ill svěřil Paříž s lepty Josefa Šímy a ve vazbě Jaroslava Merendy. S dosaženou cenou byl nadmíru spokojen. Do prodeje mi následně svěřoval různé artefakty. Poté, kdy jsem svou galerii zavřel, dával jsem artefakty společně vybrané z jeho sbírky do prodejů mým přátelům orientovaným na aukční činnost. Nějaký čas po obnovení kontaktů s Illem navázala Jitka Havlová - má známá a přítelkyně Elišky Čabalové i Bohumila Illa - blízký osobní vztah s brněnským antikvářem Liborem Chloupkem. Dozvěděl jsem se, že  Ill začal prodávat některé materiály ze sbírky přes jeho antikvariát Alfa. Neviděl jsem důvod pro další angažování se v prodejích, naše kontakty ustaly a nenavštívili jsme se několik let. Až onoho 8. 12. 2011. Krátce jsme se, než jsme vypili PET láhev celkem slušného červeného vína dodávaného mu jeho známým vinařem, vrátili v naší debatě i k oné pozůstalosti. On trval na svém, že mne knihařský ateliér neměl vůbec zajímat. Já oponoval mým pohledem: pokud bych prohlásil, že neurčené movité věci v dílně mají být vyňaty z pozůstalostního řízení, pak by tyto zřejmě propadly ve prospěch státu.
Trochu mne však překvapil jeho dotaz – zda bych měl zájem angažovat se v prodeji asi stovky fotografií od Miloše Korečka. (Ill byl dlouhá léta v přátelském vztahu s tímto význačným fotografem a vzpomínal na to, jak mu nosíval své kulinářské výtvory až na jeho smrtelné lože). Odpověděl jsem, že k tomu se můžeme vrátit, jakmile budu mít zákrok na kardiologii za sebou. Prý se nemám ničeho obávat, on sám že má strojek už řadu let.
V závěru roku 2011 jsem dokompletoval vydání bibliofilie Poeova Případu pana Valdemara s grafikami Jana Vičara. Chtěl jsem jím Illa překvapit a věnovat mu jej za jeho dvě knížky. Ať má Valdemary kompletní, když tři moje předchozí vydání této bibliofilie ode mne kupoval. Bohužel neměl čas na mou návštěvu v mém časovém prostoru. Odložili jsme proto setkání až na počátek nadcházejícího roku 2012. Na mou sms s vánočním a novoročním přáním nereagoval. Z parte, přeposlaného mi Jiřím H. Kocmanem, jsem zjistil důvod – Bohumil Ill  již není mezi námi.
Domnívám se, že nejspíše tušil blížící se závěr života a uspořádával své věci. Když jsem zprávu o jeho úmrtí telefonoval našemu společnému příteli, výtvarníku Jaroslavu Škarohlídovi, byl mou informací velmi překvapen „Bohoušek byl u nás po delší době asi před třemi týdny a byl jako obvykle dobře naladěn“.
Na parte si Ill nechal napsat motto shodné s úvodní kresbou Lojzíka Mikuky, který se s ním přišel do krematoria též rozloučit, do II. dílu jeho kuchařky Jídlo jako krásné umění: „Co zde sním a co zde vypiju to jediné jest co v světě užiju, a co po smrti mé tady zůstane, Bůh nebo čert ví kdo dostane. K. H. Mácha“. Stejný text měl vytištěn i na rubu své vizitky.
      Illovy sbírky byly velmi rozsáhlé a opakovaně vzpomínal, jak je v začátcích budování sbírky - v 60. létech minulého století - platil krví. S penízem získaným za odebranou krev totiž hned mířil do antikvariátu. Měl snad všechna prvá vydání Nezvala, Seiferta, Teigeho, Biebla…. Přátelil se s brněnskými členy skupiny Ra a s řadou dalších brněnských výtvarníků. V létech kdy jsme se navštěvovali, visel u něj třeba nádherný surrealistický olej Václava Zykmnuda z počátku 40. let. Ten mi do galerie, ani později do aukcí, svěřit nechtěl. Chápal jsem jej. Něco jiného je sundat ze stěny obraz, který vám působí radost desítky let. Něco jiného je sáhnout do knihovny či stohů grafik a kreseb a vyjmout z nich něco co jste léta nevzali do ruky. Kdysi se Ill skamarádil s papouškem, který se usídlil v jeho kuchyni. Zdomácněl natolik, že posedával i po obrazech, ozobával jejich rámy a přisedal ke stolu, aby si hosta lépe prohlédl.
Bohumil Ill byl zručný v „černém řemesle“. Díky tomu, a díky doporučením pana profesora Svobody, se postupem času seznámil zřejmě se všemi československými uměleckými knihaři. Zhotovoval pro ně různé potřebné pomůcky, nářadí a nástroje. Podle jeho slov si nechával platit pouze cenu materiálů a za jeho práci mu knihaři na oplátku vázali bibliofilie a knížky z jeho obsáhlé knihovny. Třeba při vydání I. dílu Jídla jako krásné umění zadal desítkám knihařů úkol tuhle kuchařku vyvázat. Pan profesor Svoboda k ní napsal doslov (ve II. dílu je otištěn opět) a byla to jediná kuchařka, kterou za svou předlouhou knihvazačskou tvorbu vyvázal. Ill pak výsledky snah desítek zainteresovaných knihařů prezentoval na výstavě v brněnském Dittrichsteinském paláci.
Bohumil Ill měl svéráznou povahu, s nezřídka až nemístně sarkastickými a kritickými poznámkami třeba k návštěvníkům Svobodovy dílny. Nám, kteří jsme jej znali, to vesměs nevadilo. Třeba o ženách hovořit, i v jejich přítomnosti, jako o „klekánicích“ mi však vůbec vtipné nepřipadalo. Jeden můj kamarád měl na vysvětlení jeho chování svou teorii: pan Ill je fajn člověk a kamarád, zřejmě ale trpí komplexem při setkávání se s lidmi s domnělým či skutečným vyšším společenským postavením a proto ty jeho invektivy.  Má žena třeba zásadně nesouhlasila s jeho názory na výchovu. Příklad: byl u nás na nedělním obědě a naše děti tehdy byly ve věku pubertálním. Snad syn nebo dcera nechtěli některý z pokrmů jíst, což nám nevadilo. Jeho výchovná metoda? Cosi měli k večeři a robátku to nechutnalo. „Co chceš jíst?“ „Praženici.“ „Kolik chceš vajíček?“ „Tři nebo čtyři.“ A od té doby robátko dostávalo k večeři jen míchaná vajíčka. Nebo: s jedním ze synů se natrvalo rozešel. Proč? Synkovi, to už nebydleli společně, se narodilo robátko a uspořádal oslavu narozenin. Jenže v den, kdy míval  Ill tradiční posezení s přáteli. „Nepřijdeš na oslavu?“ „Ne.“ „Tak už k nám nechoď.“ „Ty také ne.“ Tak snadno se rozešel se synem a jeho rodinou. Je však možné, že se časem smířili. Na jeho parte jsou uvedeni oba synové. Co zde píši o jeho názorech, chování a postojích je dávnějšího data, neb v začátku uplynulého desetiletí jsme se několikrát setkali prakticky jen „obchodně“. Neznám, a nemohu již zjistit a posoudit, jeho skutečný náhled na mou ženu a mne. Za nás mohu říci, že jsme nebyli „stejné krevní skupiny“. Občas mne sice v několika posledních letech napadlo, zda bych jej neměl navštívit, nebo pozvat k nám. Bohužel jsme se setkali až na základě jeho pozvání, které přišlo jedenáct dnů před jeho definitivním odchodem.

Mnohá léta, někdy od poloviny 80. let minulého století, často navštěvuji ateliér brněnského malíře, přítele Vlastíka Zábranského. Nedlouho po Illově úmrtí jsme hovořili též o něm a dalších souvislostech. Pravidelným návštěvníkem čtvrtečních „sedánek“ v ateliéru na Stojanové je nevidoucí „Bob“ – Bohumír Doubrava. Ten opravil zejména jednu informaci, kterou uvádím na jiném místě mých „memoárů“. Původní text, zmiňující se o Norbertu Felschovi, ponechávám beze změn. Bob jej znal mnohem lépe než já a to ještě v dobách, kdy neměl potíže se zrakem. Dozvěděl jsem se nyní, že Felsche za jeho vydavatelské aktivity neudal severočeský výtvarník, jak jsem se mnohá léta domníval. (Od koho jsem měl tu informaci bohužel již nevím). Udal jej stejný člověk jako mne - Ivan Hrdina pocházející rovněž z Brna. Olbram Zoubek sice pomník pro Felsche a jeho ženu zhotovil. Ne z pouhého přátelství, ale za obraz od Ladislava Guderny. Ten jej původně věnoval Ludvíku Kunderovi a na jeho rub napsal i dedikaci. Felsch získal od Kundery obraz směnou za menší obraz od Josefa Šímy. Později přislíbil Gudernův obraz Bobovi. Po úmrtí ženy se Felsch rozhodl jinak a dohovořil se se Zoubkem na směně. Dvě skutečnosti, které mi Bob pověděl o Bohumilu Illovi, zveřejním nejspíše až po několika letech. Budu-li žít já i tahle webová stránka.

Několik střípků.

Osobně jsem nebyl vždy a bez výhrad spokojen s výslednou podobou některých mých vydavatelských počinů. Občas, naštěstí jen velmi ojediněle, se ozval i kritický hlas. Vzpomínám na jeden z nich: Po vydání Seifertovy Vltavy s grafikami Františka Tichého mi jeden význačný bibliofil vrátil exemplář s tím, že o zmetek ve kterém je grafický list vytištěn „vzhůru nohama“ nemá zájem. Jde o list s názvem Útěk do Egypta. Zobrazuje Svatou rodinu, prchající kolem lehce zvlněné vodní hladiny, v níž se tento výjev zrcadlí. V I. vydání Dvořákova soupisu Tichého grafik je list skutečně otočen jinak než v mé bibliofilii. Ostatně grafika v mém vydání byla vytištěna již v 50. létech. František Dvořák mi potvrdil, že chybné vyobrazení v soupise způsobil snaživý korektor. Vrácený výtisk jsem obratem poslal dalšímu zájemci v pořadí a původnímu sběrateli jsem napsal vysvětlující dopis. Samozřejmě že ihned reagoval a opětoval svůj zájem. Možná Vltavu časem koupil někde jinde, protože já jsem další volný  exemplář neměl.

Občas nastaly problémy v komunikaci. Například ve vzpomínce na Reynkův Odlet vlaštovek se zmiňuji o tom, že si zájemci  mohli objednat nejvýše 1+1. Podotýkám, že v mých nabídkových listech jsem vždy co nejpodrobněji popisoval dokončený titul. Včetně popisu motivů grafik. (Nebyl internet, e-mail, kopírování předloh bylo na úplně jiné úrovni než dnes. Někdy jsem předlohy fotografoval a posílal jako přílohu nabídkového listu). Cena knížek se dvěma Reynkovými grafikami byla o něco nižší oproti těm s bohatší výzdobou. Bylo několik zájemců, kteří si původně přáli dvě levnější varianty. Po obdržení zásilek se obratem ozvali s tím, že by přeci jen měli raději také variantu s širší výzdobou. Buď dokoupením, nebo záměnou. Není jediný sběratel, kterému bych v tom směru vyhověl. S výjimkou pana architekta Víta Obrtela.

Někdy nastaly problémy při finančním vypořádávání. Při vydání každého edičního svazku byla uvedená cena aktuální pouze v době rozeslání nabídkového listu. Reagoval-li  zájemce (zpravidla jsem většinu z nich časem osobně poznal) bezprostředně ale s tím, že je právě ve finanční nouzi a výtisk zaplatí ve splátkách nebo mu jej mám do určitého data rezervovat, měl výtisk za původní cenu. V několika ojedinělých případech se mi stalo, že nebyly výtisky určené k prodeji rozebrány krátce po vydání. Pak jsem cenu nesnižoval, jak to bylo zvykem u některých jiných soukromých nakladatelů, ale citelně zvyšoval. Tuto praxi, případně zvýhodněné odběry či prémie pro stálejší  zájemce, jsem zavedl již v mých nakladatelských počátcích. Knížky jsem zpravidla posílal poštou jako doporučené zásilky nebo cenná psaní,  protože většina zájemců nežila v Brně. Nikdy jako dobírky. V několika případech jsem se platby dočkal až po řadě urgencí. Další kontakty jsem v takovém případě přerušil. (Bohužel tak tomu bylo i u jednoho obdivovatele díla Jana Zahradníčka po převzetí Reynkova Don Quijota. Jako omluvu za problémy mi posléze věnoval samizdatové strojopisy všech Zahradníčkových básnických sbírek). Po roce 1990 jsem začal objednávky vyřizovat a expedovat, zejména novým zájemcům, až po předchozí platbě. To i na základě nedobrých, zejména Friedlových zkušeností v jeho Lyře Pragensis. Oni subskribované tituly rozesílali jako dobírkové zásilky. Pošta jim je nejednou vracela jako nevyzvednuté. Jednu komunikačně-finanční kuriozitu přináším na závěr. Při dokončení Holan – Istler: Rhymes to Be Traded…, v závěru února 1993 byla aktuální cena pro individuální tuzemské zájemce 2.340 Kč. Na podzimním sjezdu SSPE mne můj dávný známý, nadšený sběratel  a dlouholetý odběratel mých počinů požádal, abych mu bibliofilii prodal. Že si původní nezájem po obdržení mého nabídkového listu rozmyslel a chtěl by knihu mít. Říkám mu „Emile, bohužel už Ti ji nedám za původní cenu. Něco Ti slevím a dáš  mi za ni 4.300“. Souhlasil. Že ale  už nemá u sebe dost peněz a vše vyrovná, jakmile přijede ze sjezdu. Peníze skutečně neprodleně poslal a zároveň od něj přišel lístek: „Milý Františku, v ceně Holana jsi se asi spletl. Já  doma vyhledal Tvůj nabídkový list a tam není 4.300 ale 2.340. Zdraví Tě Tvůj Emil“. Nereagoval jsem nakvašeně a vzal věc "sportovně" i s ohledem na mnohaleté vzájemné dobré vztahy. Nedlouho po této příhodě přítel Gebauer bohužel zemřel. (Faktem je, že mezitím někdo dal výtisk do jedné z aukcí a tam byl vydražen za částku přesahující šest tisíc. Není vyloučeno, že podobně a v obdobných cenových relacích se těchto velmi zdařilých bibliofilií vzápětí po vydání zobchodovalo více. Všechny aukce jsem nikdy pravidelně nesledoval. Antikvariáty již léta neprocházím.  Například v Art&Antique jsem se svého času taky dočetl, že Boudníkova grafická mapa se na jedné aukci vydražila za víc než 22 tisíc. Při vydání na jaře 1989 jsem v nabídkovém listu pro individuální tuzemské sběratele stanovil cenu 780 Kčs, což se rovnalo nákladům spojeným s realizací projektu).

Epilog.

V průběhu mých nakladatelských aktivit mi byly občas pokládány dvě otázky: 1) Proč jsem začal bibliofilie vydávat? Protože jsem si přál mít ve sbírce bibliofilii podle své představy a Havran ji naplnil. 2) Proč Edice 33? V roce 1979 jsem dosáhl "let Kristových" a podařilo se mi bibliofilii připravit i vydat. Mé zájmy však byly vždy široké a stěží si dovedu představit, že bych se zaměřil jen na jednu oblast.

Díky těm z vás, kteří vydrželi číst mé, místy patrně ne příliš souvislé, povídání a vzpomínání. Některé z mých pohledů na děje či osoby nemusejí být v souladu s viděním vaším. Z prezentovaného osobního náhledu nemám nejmenší záměr dělat pohled obecný. Hlavní a upřímný můj dík patří těm z vás, kteří mi v minulosti svým faktickým zájmem umožnili nakladatelskou činnost. Doufám, že vás knížky mé edice těší měrou blížící se mému nadšení, s nímž jsem je připravoval.

Kdo setrval v četbě až po závěrečné řádky a měl by zájem začíst se do dalšího seniorského vzpomínání, může navštívit můj web www.bibliofilie-edice33.cz  Kromě písmenek tam najde i mnoho obrázků

Dobrou pohodu a mnohé sběratelské úspěchy přeje všem

František Janás

Kontakt