Se jménem PhDr. Františka Dvořáka jsem se seznámil na přelomu let 60. a 70. let minulého století. Prakticky vzápětí poté, kdy jsem se začal zajímat o současné umění. Jeho publikační činnost byla nepřehlédnutelná. Osobně jsme se setkali na půdě Spolku českých bibliofilů, jehož členem jsem se stal v roce 1973. V té době bylo přijetí za člena spolku podmíněno doporučením nejméně dvou dalších členů SČB a počet členů byl limitován tuším počtem 500. Zanedlouho byl Dvořák zvolen předsedou, spolku šéfoval mnohá léta a výrazně zvedl úroveň i počet tisků vydávaných SČB pro jeho členy.

Prvý svazek mé Edice 33, případně i další, jsem chtěl mít s doslovem kunsthistorika o výtvarníku, který k němu vytvořil grafické listy. Na rozdíl od přístupu Milana Friedla v jím založené a vedené bibliofilské edici Polyhymnia, zahrnuté do širší umělecké činnosti Lyry Pragensis a zaštítěné křídly Supraphonu. Autory doslovů tam byli literární teoretici, kteří svůj text zaměřili na literární stránku vydávaného titulu. Poprosil jsem proto Františka Dvořáka, aby mi napsal stať o Jiřím Hadlačovi. Neměl v tom žádný problém, protože výtvarníkovu tvorbu dobře znal. Nejednou byl v Brně přítomen nějaké akci: setkání výtvarníků, zahájení vernisáže výstavy nebo přednášel v Klubu přátel výtvarných umění. Po takových akcích mívávali v šedesátých létech občas i přátelské večírky s popíjením moravského vína nebo slivovice. Pověděl mi o nich nejen on sám, ale třeba i výtvarník Jaroslav Škarohlíd. Ten občas při našich nespočetných setkáních v průběhu uplynulých čtyř desítek let vzpomněl na to, že „Franta“ někdy vyzýval přítomné, aby mu, mají-li nepodepsané grafiky Maxe Švabinského, tyto přinesli a on jim je podepíše. Stejně jak je podepisoval na přání svého pana profesora, když mu dělal asistenta.

František Dvořák byl mým vydavatelsko-bibliofilským projektem nadšen. Nejen v mých začátcích, ale téměř po celá 80. léta minulého století, mi příležitostně pomáhal nejen radami. Zapůjčil mi, nebo přímo věnoval, tiskové destičky, díky nimž jsem mohl vydat několik bibliofilií. V přehledech vydaných edičních svazků to vždy uvádím. V některých případech jsem jej uvedl v tiráži jako spoluvydavatele. Seznámil mne, ba doslova přivedl, k některým výtvarníkům - k Otu Janečkovi, Kamilu Lhotákovi a Cyrilu Boudovi.  

Panu profesoru jsem dával téměř všechny bibliofilie, které jsem vydal. Od něj jsem dostal také několik zajímavých artefaktů. Někdy zůstalo jen u slibu. Marně jsem se těšil třeba na bibliofilii s vynikajícími grafikami Karla Demela - jeho závěrečnou práci při ukončení studia. Jindy mi ukazoval fotografie od Václava Chocholy z nějakého večírku výtvarníků. S "esy" jakými byl Kamil Lhoták, Ota Janeček, František Gross a nevím už, kteří další. Už už mi je dával. Vzápětí ale pravil, že je pro mou sbírku fotografií od význačných autorů - a sbírku autografů osobností - nechá podepsat od všech výtvarníků, kteří jsou na snímcích. Na slib pozapomněl. Při dalších setkáních jsem mu nikdy předchozí přísliby, nevzpomněl-li si sám, nepřipomínal. Mimo jiného též s ohledem na široký rozsah jeho aktivit a kontaktů.

Nejednou jsem zavítal do Dvořákovic vily v Podolí, Na Podkovce. Jednou, možná dvakrát, i s mým dospívajícím synem Robertem při našem výletě do Prahy. (Při cestách mezi Brnem a Prahou jsem v 70. a 80. letech nejednou využíval služeb ČSA. Letenka stála tuším 130 Kčs, o víkendech 90 korun). U mého syna pan profesor obdivoval jeho znalosti pražských reálií. (Při pozdějších studiích na brněnské MU si Robert vybral Pomocné vědy historické. Ve druhém ročníku si k nim přibral i Dějiny umění). Dokonce si na něj vzpomněl i při jedné večeři na Vikárce, po valné hromadě SČB, kde jsme seděli spolu u stolu s Cyrilem Boudou. Požádal CB, aby pro Roberta něco nakreslil. Od té chvíle mám, zatím v mé sbírce, skládačku s nakresleným ptáčkem a dedikací pro syna. Nebo mu věnoval Lhotákův akvarel s lodí na moři. Ten máme stále na očích a je jedním z prvých obrázků, vítajících návštěvy. Nechal jsem na něj tehdy zhotovit dřevěný rámeček a po více než tři desetiteltí visí na boční stěně knihovny (pod Škarohlídem, Zrzavým a Istlerem) v obývacím pokoji.

Vilka Na Podkovce měla příjemný výhled na údolí s Vltavou a na protější svahy Barandova. Jednou říkal, že u nich byla ubytována návštěva z Holandska. Přijeli v noci a ráno byli udiveni, neboť prý netušili, že je Praha na horách. Dům byl pochopitelně přeplněn knihami a obrazy. Dokonce visely i na dveřích, což mne inspirovalo k podobné instalaci. Asi v roce 86 nebo 87 se Dvořákovi přestěhovali o několik ulic níž, do ulice U Kublova. Orientační číslo domu zůstalo stejné, jak u domu Na Podkovce. Na prvou návštěvu do nového domu jsem, podle domluvy, šel s Mrtvým pastýřem Jana Součka v podpaždí. Dle mé evidence vidím, že to bylo 8. 7. 87. Pan profesor však nebyl doma a prý mám za ním zajít do Klubu spisovatelů na Národní třídě. Trochu mne to rozladilo, protože bibliofilie má téměř půl metru na šířku. Posezení v klubu, ve společnosti několika význačných osobností z umělecké sféry, mou náladu brzy spravilo.     

Františku Dvořákovi jsem již v roce 1979 navrhnul vydání jeho kunsthistorického textu. Potěšilo mne, že chtěl psát o Otovi Janečkovi. O tom, jak a proč se vydání značně pozdrželo a jaký přínos pro mne mělo seznámení s vyhledávaným malířem, píši více ve vzpomínce u onoho edičního svazku

František Dvořák způsobil, že jsem svůj nakladatelský pohled nasměroval na Vladimíra Boudníka. Ve své bohaté sbírce rukopisů má korespondenci, kterou spolu vedli. Co kdybych ji vydal? Nebyl jsem proti. Problém ovšem nastal s podklady pro výtvarnou stránku. Měl jsem hledat vhodného výtvarníka? Našlo by se jich jistě dost. Rozhodl jsem se, že  Boudníka by měl doprovázet opět Boudník. O jeho pozůstalost se tuším vedly jakési spory. Dvořák kontakty na nikoho z oprávněných osob neměl. Mně se posléze podařilo jeden velmi omezený (rozsahem) zdroj najít. Mezi materiály nebyla ani jediná tisková deska formátu vhodného pro bibliofilii klasického rozměru. S majitelkou jsem se dohodl na vydání souboru grafik. František Dvořák mne po vydání alba stroze požádal o vrácení zapůjčených kopií dopisů.

Jistou odtažitost vůči mně, nejen kvůli nerealizovanému Boudníkovi, jsem pocítil záhy. Přehnala se přes nás  „sametová revoluce“, která často vedla k přehodnocení některých dosavadních osobních vztahů. V několika případech jsem změnu též negativně pocítil. Někdo možná zpětně litoval toho, že se stýkal s nakladatelem vydávajícím bibliofilie pod hlavičkou SSM ("a kdoví jaké kontakty má na SSM, nedejbože snad i na KSČ?"), někomu vadilo mé obchodování se zbraněmi. Tyhle obchody mi pan profesor vyčetl při jednom našem náhodném setkání na Národní třídě. A navíc jsem obchodování se zbraněmi spojil s obchody s uměním!!!    

Poměrně podrážděně reagoval ještě jednou. V mé prodejní galerii Umění a zbraně jsem vzal do komise jednu grafiku Františka Tichého. Poslal jsem mu poštou její reprodukci včetně popisu s prosbou o upřesnění jakéhosi detailu. Vysvětlil nejasnost a připsal, abych příště k podobné žádosti přiložil tisícikorunu, protože mi svou odpovědí grafiku zhodnotil.

Naproti tomu mi velmi ochotně a nezištně, v duchu někdejších našich vztahů, zanedlouho potvrdil pravost čtyř grafických prvotin Jana Zrzavého, které jsem někdy v 70. letech koupil od výborného člověka a sběratele, MUDr. Jaroslava Knytla z Poličky. Bezprostředně jsem je ukázal Františku Dvořákovi, který v té době působil na filozofické fakultě v Olomouci. V jeho soupise grafické tvorby Jana Zrzavého, je u dřevorytu Noc, pořadové číslo 2, (správně je to č. 3) uveden jiný rozměr, než má grafika ve skutečnosti. Pan profesor, tehdy asi ještě docent, nepřesnost lehce vysvětli. Předmětný grafický list neměl nikdy v ruce.  Zrzavý při sestavování soupisu řekl Dvořákovi „Špalíček jsem měl takhle v ruce, když jsem do něj ryl“. Z názorné ukázky Dvořák usoudil na rozměr. (Olomouc zmiňuji proto, že F. D. pověděl o mém přírůstku do sbírky šéfovi tamní státní galerie. Ta mne vzápětí kontaktovala a nabízela poměrně slušnou cenu, neboť mají o prakticky nedostupné Zrzavého prvotiny značný zájem. Snad bych je i prodal. Zasáhla má žena: „Grafiky se Ti líbí tak je neprodávej“.  Na základě jejího doporučení jsem se rozhodl, že se pokusím sestavit úplnou kolekci zhruba padesáti grafických opusů, jež Zrzavý vytvořil. Časem se ukázalo, že nemám příliš šanci na uskutečnění svého záměru pro nedostupnost některých dalších grafik. Něco z kolekce jsem prodal, zejména několik Zrzavého Andělů vydaných v Lyře Pragensis. To mi nepřímo doporučili tiskaři Dřímalové. Při hovoru o oněch leptech jsem uslyšel větu „Kdybyste věděl, kolik, jsme jich natiskli…“). 

František Dvořák mi, rovněž po koupi od MUDr. Knytla, potvrdil i pravost další Zrzavého grafiky, která není uvedena v jeho soupise vydaném Spolkem českých bibliofilů. Kniha Dílo Jana Zrzavého 1906/1940, vydaná UB a DP roku 1941, byla (stále je) v obálce, na prvý pohled litografované. Ve vilce Na Podkovce mi F. D. ukázal důvod. Knihu s vevázanou litografií (v soupise č. 23) má. Ovšem bez původní vazby – a obálky – ale v knižní vazbě už nevím kterého z knihařů.

Dosud poslední mé setkání s panem profesorem je datováno 17. dubnem 2010. Akceptoval jsem s potěšením jeho pozvání na oslavu devadesátin, které proběhlo v pražském Mánesu. Byl krásný jarní den a příjemná společnost.  Oslavenec ve skvělé kondici. Narozeniny mé ženy, rovněž přišlé na svět tentýž dubnový den, avšak zhruba o čtvrt století později, jsme oslavili o týden později.

                
František Dvořák – František Tichý – František Janás.

Z mých jednání a kontaktů s panem profesorem mám jednu, ne příliš uspokojivě vysvětlenou závažnou skutečnost, na níž bohužel již nelze nic změnit. Počátkem 90. let minulého století připravoval pro vydání v Galerii Vltavín nový, upravený a doplněný, soupis grafické tvorby Františka Tichého. Mne požádal,  abych mu napsal podrobné údaje o bibliofiliích, které jsem v Edici 33 vydal s grafickým doprovodem Františka Tichého. Odpověděl jsem detailním a vyčerpávajícím způsobem, včetně  přesného údaje o počtu vydaných exemplářů.  Stejně, jak je tomu například na přehledech mé edice publikovaných na webu, případně porůznu zveřejněných v minulosti.

S nově vydaným soupisem jsem se seznámil až při návštěvě jednoho sběratele, zaměřeného na tvorbu Františka Tichého.  Mé jméno našel v onom soupise a snadno na mne vyhledal kontakt, protože v brněnských telefonních seznamech jiný F. J. dlouhá léta nefiguroval. Listoval jsem knihou a „zíral údivem“. Snad u všech mých edičních počinů byl údaj „v neznámém počtu výtisků vydal František Janás“. (Na přesné znění, a zda byl u všech bibliofilií, si už nevzpomínám. Od návštěvy uplynula řada let, nemám důvod nový soupis kupovat a přidávat jej k přeplněným knihovnám v bytě i na chalupě). Ten, či podobně znějící údaj degraduje činnost nakladatele  na úroveň čehosi pokoutního a pochybného. Přitom jsem u všech bibliofilií, do kterých byly grafické listy tištěny z desek nežijících umělců, realizoval velmi nízký náklad, aby nedošlo k devalvaci těchto výtvarných děl.

Můj údiv však tímto zjištěním nekončil. Kromě běžného vydání knihy byl vydán limitovaný počet výtisků s grafikami Tichého v příloze. Nyní zažil nemilé překvapení můj host. U několika položek soupisu lze číst údaj, že grafický list je z původní desky vytištěn poprvé po umělcově smrti. U každé z těchto položek je uveden „přesný“, velmi nízký, počet tisků. S poznámkou, že grafiky byly vytištěny jako příloha přednostního vydání soupisu, který je určen především sponzorům vydavatelského počinu.

Na stolek jsem položil jednu z kazetu s grafikami. Překvapenému sběrateli, Ing. Zdeňku R., jednomu ze sponzorů vydání soupisu, jsem ukázal všechny předmětné grafiky. Nepocházejí z tisků realizovaných Vltavínem, ale někdy z poloviny 80. let minulého století. Tehdy jejich vytištění zajišťoval můj, a jistě i řady mnoha dalších sběratelů a výtvarníků, přítel Jiří Lata z Říčan u Prahy. Tiskl je výtvarník Bohuslav Knobloch. (Jiří byl až neskutečně laskavý člověk. Vlastně jen díky němu jsem mohl realizovat bibliofilie z pozůstalostních materiálů po vydavateli Janu Fučíkovi. Často jsem měl dojem, že Jiří má největší potěšení z toho, když někomu udělá svým dárkem-darem radost). Kolekce sedmi grafik, z vytištěných osmi, mi od Jiřího přišla poštou v dubnu. Nevím, žel, kterého roku. Duben si ale pamatuji, neb v tom měsíci máme s mou ženou dvoje výročí: její narozeniny a náš sňatek. Sloha s grafikami přišla v jednom z těch oslavovacích dnů. Zcela jasně si vzpomínám, jak jsem se tehdy Jiřího ptal na to, kde tahle výročí zjistil. Neznal je, šlo o čirou náhodu. V dubnu je narozen i František Dvořák. Jiří jej dobře znal, včetně přesného data narození. Nepochybuji o tom, že některou z grafik, ne-li všechny, věnoval Dvořákovi při přání k narozeninám. Pan profesor, autor soupisu, zcela jistě musel vědět, že grafické listy byly po smrti jejich autora tisknuty nejméně jedenkrát. Údaje v soupise jsou zavádějící a pravdě neodpovídající.

Kterých grafických listů se tato skutečnost týká? Jelikož nemám ono druhé vydání, uvádím je dle vydání I., SNKLU, Praha, 1961. (Knihu mi věnoval autor s vepsanou pětiřádkovou dedikací:  "Panu Františku Janásovi - František Dvořák - tuto knihu - o Františkovi Tichém - v Brně 2. III. 1987"). Grafiky jsou v soupise uvedeny pod následujícími čísly a názvy: 65 Eros, 86 Hrazdaři, 87 Vysoká škola I., 117 Paganini II., 148 Bílá černoška II., 149 Intermezzo, 150 Paganini V., 161 Otec a syn I., II. stav. Jsou vytištěny na stejném ručním čerpaném papíru. Vysoká škola je na formátu 29x27,5, ostatní na cca 35x30 cm. Kromě Vysoké školy byla, dle Jiřího Laty, vytištěna každá z grafik v počtu kolem deseti obtahů.

Vysoká škola měla náklad vyšší, jistě nad šedesát obtahů. Sběratel Miloš Daříček, tehdy gottwaldovský, vydal mezi léty 1971– 81 grafickou mapu československých výtvarníků. Své přátele z různých míst republiky požádal, aby dohovořili nejméně s jedním výtvarníkem účast na projektu. Přátelé byli povinni kupovat všechny grafiky, které byly pro mapu vytištěny. Vysoká škola byl, tuším, grafický list mimo řadu a není uveden ani na seznamu výtvarníků, kteří se projektu zúčastnili.       

František Dvořák mi závažnou chybu týkající se mých edičních svazků vysvětloval tím, že prý se krátce před závěrečnými pracemi na soupise ztratily jím dodané podklady. Narychlo byl prováděn nový soupis a mé údaje prý nebyly k dispozici. Nechci se domnívat, že šlo o něčí záměr. Nevím samozřejmě, nakolik jsou další údaje v soupise v souladu se skutečností. Jisté je, že negativně zkreslující údaje postihly bibliofilie z mé Edice 33 a novotiskům přiloženým k přednostnímu vydání soupisu připisují větší hodnotu, než jim ve skutečnosti náleží.

Kontakt