V několika (?) řádcích si dovolím návštěvníkům mého webu přiblížit osobnost pana profesora Jindřicha Svobodu (1909 – 2001), jednoho z nejvýznačnějších tvůrců uměleckých knižních vazeb. S jeho jménem se setkával vesměs jen určitý okruh zájemců o tento obor uměleckého řemesla. Ještě méně sběratelů rozličných artefaktů mělo možnost vzít do ruky jedinečný výsledek jeho tvůrčího úsilí. Umělečtí knihaři zpravidla pracovali v tichu svých dílniček a výsledky jejich práce pak putovaly do sbírkových fondů různých institucí nebo do tichých knihoven k nezřídka vůči okolí uzavřeným sběratelům bibliofilií. Až na nepatrné výjimky bylo  vystupování těchto Mistrů řemesla tiché a skromné. Takovým byl též pan profesor.

Jméno Jindřich Svoboda jsem prvně zaregistroval v roce 1968 na výstavě v brněnské Moravské galerii při repríze výstavy K 66, předchůdkyně pozdějších Trienále uměleckých knižních vazeb - TUKV. V té době jsem o existenci umělecké knižní vazby neměl ani tušení. Doklad o tom jak na mne Svobodovy knižní vazby zapůsobily, našla má žena nedávno v dopisech, které jsem ji psával. Její i naše rodina měly bohaté knihovny. V potaz byl přednostně brán obsah, ilustrace či způsoby vazeb byly druhořadé. Nebudu z dopisu přepisovat mé nadšené hodnocení Svobodových vazeb. Jeho závěrem je mé postesknutí, že tak nádherně svázanou knihu v knihovně asi nikdy mít nebudeme.

Pracoval jsem tehdy v rámci náhradní vojenské služby v brněnských Pozemních stavbách. Několik měsíců jako pomocný dělník, jeřábník a poté jako skladník. Bydlel jsem v „pozemstaváckém“ hotelu, na ulici Jílová. Dvoulůžkový pokoj s příslušenstvím a s balkónkem byl v 5. patře a byl z něj dobrý výhled na město. Pokoj jsem měl po celou dobu ubytování, téměř celé dva roky, jen pro sebe. „Spolubojovník“ byl z Kyjova, denně jezdíval domů a na hotelu byl zapsán jen proto, aby pobíral tzv. odlučné. Přál jsem si mít podobně situovaný i budoucí byt – ve vysokém domě a s pěkným výhledem. V roce 1971 se mé přání vyplnilo. Nebyl sice s výhledem na město, ale na okolní přírodu v královopolské severozápadní části Brna. Postupující civilizace přírodu během čtyř desítek let výrazně změnila. V současné době, VII./2013, připravuji kolekci snímků ukazující tyto proměny k publikování na webu  www.svj-hercikova-4-brno.cz  .

Od oné výstav uplynulo jedenáct let a já se odvážil zaklepat na dveře Svobodovy dílny-ateliéru v areálu biskupství na brněnském  Petrovu s prvým svazkem mé bibliofilské Edice 33. Když už se mi podařilo realizovat vydání perfektní bibliofilie – autor, překladatel, výtvarník, kunsthistorik, typograf, papír i tiskaři -  chtěl jsem její definitivní dokončení, v podobě jednoho exempláře pro mne, svěřit bezesporu nejlepšímu tvůrci knižních vazeb. Pan profesor knížku pochválil. Nemám se ale zlobit na to, že mne odmítá. Mám prý si najít někoho z jeho mladších kolegů či kolegyň. V tom roce mu totiž bylo 70 let. Odešel jsem s nepořízenou. Jiří Hadlač, autor výtvarného doprovodu, mi jeden výtisk Havrana prokreslil svým  dokonalým výtvarným projevem od prvé do poslední stránky. Byl totiž nejen výborný grafik, kreslíř, kaligraf a malíř, ale také tvůrce řady špičkových autorských knižních objektů. Na různé druhy ručních papírů kaligrafoval texty jemu blízkých autorů, kombinoval je s kresbami a  na takto vytvořený objekt zhotovoval unikátní knižní vazby a ochranné kazety. Do ateliéru pana profesora docházel na odborné řemeslné konzultace, žádajíc o radu jak v tom či onom bodě má při tvorbě objektu postupovat.  S prokreslenou bibliofilií jsem přišel znovu na Petrov a Mistr knihvazač zakázku přijal. Od té chvíle jsem patřil mezi pravidelné návštěvníky jeho ateliéru a byl jsem  jedním z mála šťastlivců, jimž pan profesor knihy vázal. Jistě pro mne zhotovil na bibliofilie více než půl sta celokožených a celopergamenových vazeb. Kromě mých „zakázek“ mi několik dalších knižních skvostů daroval při různých příležitostech.   

Snad prvým jeho darem byla knihařská kostka. Do té chvíle jsem potištěné archy ručního papíru lehce rýhoval a skládal do podoby knížky pomocí pravítka a příborového nože. Další jeho faktickou pomocí bylo, že mi ukázal, jak mám na jeho řezačce upravovat obálky knížek na potřebnou velikost. Ty jsem ve svých nakladatelských  počátcích drážkoval na šabloně pomocí pravítka a příborového nože a poté je ořezával či stříhal nůžkami. S knihařskou kostkou mi tyhle pracovní úkony šly mnohem lépe. Pro obdobné drobné služby a výpomoci se u něj občas zastavil někdo z dalších „zákazníků“. Jednomu sběrateli grafik třeba vysvětloval, a názorně předváděl, jak má zhotovit solidní paspartu. Do ateliéru přicházeli i tací, kteří měli vážné úmysly a snahu naučit se dobře vázat knihy. Jednou z nich byla třeba Klárka, dcera Dagmar Halasové (ředitelky knihovny Moravské galerie) a Františka X. Halase (pozdějšího velvyslance ve Vatikánu). Nevím o tom, že by někoho z podobných zájemců odmítl. Dokonce od nikoho za tato školení a ukázky odborných úkonů v praxi, a na skutečně nejvyšší možné úrovni, nevzal ani korunu. Nejvýše nějakou lahvičku, kterou pak vyprazdňoval spolu s vítanými návštěvníky. Rád se takovým činnostem věnoval a říkal, že bude jen na prospěch věci, bude-li více schopných knihařů šířících slávu tohoto oboru. „Já jim to mohu vysvětlit, bude ale už jen na nich, zda budou mít tak šikovné ruce a fantazii, aby mé rady dokázali převést do reality“.

Páně profesorovy rady padly na „úrodnou půdu“ zcela jistě v případě Jana Perůtky ze Zlína. Je nejen perfektním knihařem, ale i restaurátorem starých tisků. Díky přepečlivé práci na jednotlivých detailech knižní vazby a vymýšlení možných variant výzdoby u každé zakázky musí mít zájemce strpení s termíny dokončení a přísliby brát s rezervou. Z vlastní zkušenosti zmíním jeden rozdíl mezi panem profesorem a jeho učedníkem. Pan profesor mne zřídkakdy nechal nahlédnout na rozpracovanou knihu, zejména při provádění její výzdoby. „Nechte se překvapit“. Překvapení bylo vždy příjemné a milé. Ba někdy se stalo, třeba u titulu Holan – Istler s adjustovanými tiskovými deskami, že mne požádal o vrácení s tím, že ještě něco pozmění a vylepší. Naproti tomu Honzík mi nezřídka ukáže ve skicách několik způsobů vazby a její výzdoby. „Vyber si, jak to mám udělat.“ A já zpravidla odpovídám, že rozhodnutí je na něm. Nebyl jsem spokojen jen jednou, vazbu pak celou předělával. Od té doby však uplynulo téměř čtvrtstoletí. Někdy sám navrhne dodatečnou úpravu. Například u Kálidása – Šerých mi na výzdobě jedné z vazeb navrhnul záměnu aplikovaného proužku mramorového papíru za hadí kůži.

Práce pana profesora na jím oblékaných knížkách, ponejvíce do vzácných kůží nebo pergamenů, nesly vesměs pečeť takzvané práce jedné ruky. Při ní je knihař nejen řemeslníkem spojující šitím archy papíru v jeden celek, následně knižní blok upevní do desek, které potáhne vhodným a odpovídajícím materiálem. Poté se z něj stává výtvarník, který vymyslí a zrealizuje výzdobu. Celek pak uschová do ochranného pouzdra. (Toto je velmi zestručněný popis vázání knihy). Ukázky Svobodovy tvorby publikuji na webu www.bibliofilie-edice33.cz

V roce 1981 jsem vydal Dvanáct textů Víta Obrtela doprovázené grafickými listy Josef Istlera. Do čtyř exemplářů jsem na archy s vytištěnými  texty nenechal dotisknout grafiky. Požádal jsem výtvarníka, aby na vzniklé vakáty vytvořil  kresby. Tyto bibliofilie že nechám vyvázat u Jindřicha Svobody a grafiky, včetně jednobarevných zkušebních tisků, budou vevázány do příloh. Josef Istler mému přání vyhověl a k textům svého přítele Vítka vytvořil celkem šestnáct různých celostránkových maleb barevnými pastely kombinovanými oleji.  Jindřich Svoboda se nedlouho po dokončení díla rozhodl  svůj přednostní exemplář prodat jednomu význačnému sbírkovému fondu, který při výběru v jeho ateliéru o něj projevil zájem. Mne se tvůrce unikátní knižní vazby na bibliofilii ojedinělého provedení zeptal, zda  je jeho finanční požadavek úměrný. Měl v úmyslu požadovat pět tisíc korun. Snadno jsem mu vypočetl, že odpovídající by byl nejméně pětinásobek. Mnou doporučenou částku zájemci navrhnul a pak mi - stále udiven - sdělil, že byla akceptována. Za stejnou sumu stejná instituce nedlouho před touto akvizicí kupovala prostřednictvím antikvariátu Váchalovu Ďáblovu zahrádku, navíc s vlepeným Váchalovým akvarelovým exlibris. Od toho okamžiku se mnou pan profesor Svoboda konzultoval cenové relace u všech knih, které vyvázal a rozhodl se je prodat. V závěru svého života pak projevil přání, abych po jeho odchodu byl nápomocen jeho hlavní dědičce v prodejích artefaktů z jeho sbírek. Poté, kdy pan profesor ukončil svou pozemskou pouť, jsem do mého archivu převzal i jeho obchodní dokumentaci. Při jejím zkoumání jsem zjistil, že měl u každé prodávané položky šifrovaně poznamenán můj návrh ceny a skutečnou prodejní cenu. (Páně profesorovu šifru používanou u všech cenových údajů, třeba i u jeho vlastních nákupů, mi objasnil náš společný přítel, J. H. Kocman). Mírně mne překvapila ta skutečnost, že prodával-li knihu veřejnému sbírkovému fondu, pak nejednou za mírně nižší částku. Při prodeji soukromým zájemcům mé doporučení respektoval.

Pan profesor Svoboda si doslova hrál a zdobil každou knížku odlišně, i pokud se jednalo o stejný titul. Dal-li jsem mu na svázání čtyři bibliofilie a on každou z nich zdobil jinak, to jsem  pochopil. Mozek mi nebral jeho přístup k zakázkám třeba pro Lyru Pragensis, kdy mu na pracovním stole leželo až několik desítek exemplářů stejného titulu, které byly určeny jemu neznámým subskribentům. (Podobalo se to prvorepublikovým časům, v nichž Svobodově knihařské dílně v Dolních Kounicích zadávali zakázky význační soukromí nakladatelé). K neocenitelným zásluhám Milana Friedla a jím vedené Lyry Pragensis, působící pod Supraphonem od 70. let do začátku 90. let minulého století, patří fakt, že řadě sběratelů zpřístupnil za výhodnou cenu bibliofilie vyvázané kvalitními knihaři. Od určité doby začal totiž Milan Friedl při vypisování subskripcí nabízet bibliofilie jak ve volných arších, tak i v uměleckých knižních vazbách. Pan profesor se o spolupráci s Lyrou dozvěděl až ze subskripční nabídky. Říkal mi, že cenový rozdíl mezi nevázaným a vázaným výtiskem mu nepokryje ani cenu materiálu. Objednatel zakázky mu však záhy vysvětlil, že na výši odměny se spolu jistě dohodnou. Má totiž možnost, aby nízkou cenu vázaných výtisků dotoval ze zisků z další nakladatelské produkce. Stěží bych mezi vyvázanými bibliofiliemi hledal dvě stejně provedené. Motivy se opakovaly, ale nikdy nebyly zcela totožné. Přitom dle tehdy platných regulí pro umělecká řemesla měl knihař možnost vyvázat pět exemplářů naprosto stejně a ony by si podržely punc originální umělecké knižní vazby. Na mou otázku „proč takto složitě?“ mi pan profesor odpověděl, že by jej nebavilo, kdyby měl vypouštět z ruky několik naprosto stejně vypadajících knížek.

Dílnička pana profesora se nacházela v areálu biskupství na Petrově. Z okna byl výhled na jižní část Brna, včetně ulice Renneské s domem, v němž bydlel pan Jindřich s paní Olgou ve dvoupokojovém přízemním bytě po přestěhování z Dolních Kounic. Počátkem 90. let se mírně změnil přístup do Svobodova ateliéru. Po vstupu brankou (vedle tabulky na zdi s orientačním číslem Petrov 8) na nádvoří, která je naproti vchodu do katedrály, bylo možno dveřmi umístěnými vlevo vejít do chodby a rovnou zaklepat na protější dveře knihařova království. Po změně byly tyto dveře do chodby uzamčeny a bylo nutno vcházet hlavním vstupem a instalovanému vrátnému nahlásit cíl návštěvy. V polovině října roku 91 jsem našel pana profesora v nezvykle skleslé náladě. Důvodem byl nový nájemní výměr. Pan profesor konstatoval, že musí dílnu vyklidit, protože si na nájem nevydělá. Kromě toho že v příštím roce proběhne rekonstrukce přízemních prostor. Sice mu dávají jakousi možnost přestěhování, které je však pro něj nerealizovatelné. Nazlobil jsem se natolik, že jsem ihned napsal dopis biskupu Vojtěchu Cikrlemu. (Obtah dopisu jsem nedávno našel v mém archivu a vložil na můj druhý web www.bibliofilie-edice33.cz   do Fotogalerie na stránku věnovanou Jindřichu Svobodovi). Jistě jsem nebyl sám, kdo za pana profesora u biskupa apeloval. Výsledkem bylo, že mu nájem nezvýšili a při plánované rekonstrukci jeho prostor nenarušili. Kromě pochopitelného osazení mříží do okna. Další setrvání pana profesora bylo přínosné i pro biskupství, neboť nejednou jim přišly jeho knihařské dovednosti vhod. Po rekonstrukci kuchyně a jídelny začali na oběd docházet kněží z okolí. Řádové sestry vařily a pekly. Nejednou zaťukala na dveře ateliéru usměvavá sestřička a nesla panu profesoru jídlo nebo čerstvé, vonící pečivo.        

Umělečtí knihvazači si po mnohá léta mezi sebou vyměňovali své praktické zkušenosti, svěřovali se s novými nápady a postupy při některých dílčích úkonech, jakým je třeba zlacení ořízky. Nejčastěji tomu bývalo u příležitosti výstavy některého z nich. Již zmíněná prostějovská K 66, s reprízou v Moravské galerii, zahájila dosud trvající TUKV. V průběhu každého trienále se konaly praktické semináře, na nichž své dovednosti a novinky předváděl větší počet knihařů nejen svým kolegům, ale i dalším laickým zájemcům. To vše probíhalo nezištně, bezplatně a na bázi vzájemných přátelských vztahů až do prvých let po roce 1990. Situace se postupně měnila po návratu Jana a Jeleny Sobotových z emigrace v USA. Usadili se v Lokti u Karlových Var a začali pro zájemce pořádat placené workshopy. Tím se pomalu ale jistě začaly v nepočetné obci knihařů měnit přátelské vztahy na vztahy tržní. Mé kritické výhrady na chování Sobotových se pan profesor snažil vždy nějak mírnit. (Sobotovi neměli jen negativní dopad na změnu vztahů v knihařské obci. Založili Společenství českých knihařů, do něhož ale nevstoupili někteří opravdu dobří umělečtí knihaři. V Lokti zřídili Muzeum umělecké knižní vazby).  Pan profesor tržním trendům nepodlehl a zůstal stát na svých zásadách a postojích. Téměř až do posledních chvil svého života, dožil se úctyhodného kmetského věku dvaadevadesáti let, ochotně nadále dával rady nezištně.

Jiří H. Kocman mi navrhoval, abych o poslední rozloučení v krematoriu požádal Ludvíka Kunderu. Jeho návrh jsem odmítnul z prostého důvodu: L. K. býval častým návštěvníkem v dílně na Petrově do konce 80. let minulého století. To realizoval své četné samizdatové projekty, kterým Jindřich Svoboda dodával závěrečné knihařské úpravy. Po „sametu“ pana profesora nenavštívil ani jedinkrát. Někdejší čilý osobní kontakt se proměnil na pár lístků a pozdravů, s občasnými sliby že už už jej opět navštíví, které L. K. posílal J. S.. Ty přešly po smrti pana profesora do mé sbírky rukopisů osobností. Můj názor na Sobotovy mne pak vedl k rozhodnutí, že smuteční projev v krematoriu nepronese ani Jan Sobota, ale Milan Friedl. Ten měl s panem profesorem skutečné přátelské vztahy a já se s ním léta rovněž dobře znal. Bohužel již také není mezi námi. Stejně jak celoživotní partnerka pana profesora, paní Olga, která svého muže předešla v odchodu na věčnost o několik měsíců.

  
Vzpomínat bych mohl hodně dlouho, protože v blízkosti pana profesora jsem strávil bezmála čtvrtinu století. Univerzální dědička vyplnila jeho přání a svěřila mi do péče, částečně též do prodeje, téměř celou uměleckou a sbírkovou pozůstalost. Do mých sbírek pak přešly veškeré jeho písemnosti, dokumenty, dokumentace  a četná korespondence. Z kresebných návrhů na výzdoby vazeb jsem si ponechal vesměs jen ty, které se týkaly mých knížek. Ostatní jsem předal knihovně Moravské galerie, která v průběhu let nakoupila do svých sbírek od Jindřicha Svobody desítky knih jím vyvázaných. Nejednou se stalo, že MG akceptovala mou nabídku nového svazku Edice 33 a posléze tentýž vyvázaný titul koupila od pana profesora.

Z pozůstalosti jsem si ponechal také veškerou evidenci týkající se jeho tvorby. Vedl ji trojím způsobem: Kromě běžné obchodní knihy (originál jsem dal J. H. Kocmanovi) si vytvořil kartotéku zákazníků, v níž měl každý svou kartičku. Vedle jména a kontaktních údajů na ni pan profesor zapisoval názvy a evidenční čísla knižních vazeb, které dotyčný po dohotovení převzal. Základní údaje doplnil zašifrovanou poznámkou kolik za vazbu „klient“ zaplatil nebo co za ni přinesl výměnou. Údaje jistě nejsou úplné. Na dvou lístcích s mým jménem jsem nenašel některé z vazeb, které pro mne vytvořil. Všem knížkám určeným na vyvázání, včetně svých vlastních, přiděloval evidenční číslo. Poznamenával je tužkou zpravidla na levý horní roh zadní předsádky. K němu připojoval iniciály zákazníka a  způsob zamýšlené vazby. Vždy třířádkový text - například: 487 JS cpg. Dokončenou knížku, byl-li s provedením zcela spokojen, označoval svou slepotiskovou značkou, někdy též rokem dohotovení. Na vazbách pro mne pak zpravidla plníval mou žádost o další signaturu, rukopisnou. Nejzajímavější ze sběratelského hlediska je pro mne třetí kartotéka, uspořádaná dle evidenčních čísel. Každé číslo má svou samostatnou kartu, na které vedle názvu a některých dalších poznámek uvedl vždy podrobný popis použitých materiálů a způsob vazby. Základní údaje ve většině případů pak doprovázel skicou výtvarného řešení. Nejde jen o nadmíru zajímavý artefakt, ale díky preciznímu, bohužel opět neúplnému soupisu, mohu lehce a naprosto spolehlivě zjistit, zda ta či ona knižní vazba je skutečně jeho dílem. (Mám v úmyslu tuhle kartotéku naskenovat a přenést na DVD, která bych poté rozdal blízkým Svobodovým přátelům, případně i sběratelům s větším počtem jeho prací. Pro nedostatek potřebného časového prostoru však zůstává, žel, stále jen u záměru).  Dokumentační stránku Svobodovy tvorby v mé sbírce doplňuje také početná kolekce fotografií jím dokončených knižních vazeb.

Díky přátelským kontaktům s panem profesorem jsem měl otevřen vstup za závěs, oddělující prodejní prostoru a sklad, v antikvariátu u kostela sv. Jakuba, vedeného Vladimírem Dundrem. Do obchodních kontaktů jsem s ním vešel nedlouho po zahájení mých nakladatelských aktivit. Sbírkové instituce, jakými bylo třeba pražské Uměleckoprůmyslové muzeum, Knihovna Národní galerie nebo Památník národního písemnictví nakupovaly, po rozhodnutí příslušných nákupních komisí, mnou vydávané bibliofilie prostřednictvím objednávek přes Dundrův antikvariát. Do skladu jsem měl umožněn vstup až po páně profesorově doporučení. Oba byli přáteli již z dob prvé republiky a noví přátelé jednoho či druhého se stávali společnými přáteli obou. Díky Vladimíru Dundrovi a cenám pro přátele s přednostním výběrem z nových akvizic, jsem mé sbírky rozšířil o nejednu zajímavost.          

S Jindřichem Svobodou je do značné míry spojena i veřejná prezentace mé vydavatelské činnosti. Na každou z jeho tuzemských i zahraničních výstav (i společných výstav knihařů) zařazoval vždy některé z bibliofilií Edice 33. Na tyto výstavy mám  i jednu málo příjemnou vzpomínku. Z jedné, už si nevzpomínám, kde se konala, se mi nevrátily dvě bibliofilie. Z vydání v Lyře Pragensis to bylo Balzacovo Neznámé veledílo s lepty Jiřího Anderleho a z mé Edice 33 jsem přišel o Dvanáct nových lyrických textů Víta Obrtela s grafikami, kresbou i dalšími grafikami v příloze od Ludmily Jiřincové. Od té doby postrádám v mém archivu jeden svazek Edice 33 s číslem 1. Panu profesorovi jistě organizátoři vrátili vše v pořádku. Když jsem si bral v ateliéru knihy zpět, pak tyto dvě chyběly. Nejspíše si je přibalil ke svým jiný zapůjčitel na onu výstavu.

Moravská galerie připravila několik výstav Svobodových knižních vazeb. K té, v roce 1977, na níž jsme se s mou ženou ve velkém rozsahu seznámili s jeho uměleckořemeslnou tvorbou a která nás oba doslova "vzala za srdce", zpracovala Dagmar Halasová obsáhlý katalog s podrobným soupisem jeho tvorby. Postupně jej doplňovala Hana Karkanová, vedoucí knihovny MG, při přípravě Svobodových  výstav v letech 1994 a 1999. 

Jednu výstavu jsme měli s panem profesorem společnou. V souvislosti s blížícím se 20. výročím Edice 33 mne oslovila Ivana Mašátová. Řadu let připravovala kvalitní výstavy v Galerii města Blansko a mně nabídla možnost vystavit u nich. (Nejspíše ji na mé nakladatelské aktivity upozornil tamní vynikající sběratel František Rybář). Galerie byla dobře situovaná, s velkým hlavním sálem a menším vedlejším. Nabídku na výstavu jsem rád přijal. Blížily se 90. narozeniny Jindřicha Svobody a nezdálo se, že bude k tomuto výročí uspořádána nějaká jeho výstava. Zeptal jsem se pana profesora, zda by souhlasil s naší společnou výstavou. Byl pro. V době od 18. 4. do 24. 5. 1999 se díky tomu uskutečnila výstava s dlouhým názvem "20 let Edice 33 - nakladatelství F. Janás a Umělecká knižní vazba Jindřicha Svobody". Kromě páně profesorových knižních vazeb ve vitrínách hlavního sálu  jsem ve vedlejším sále představil kolekci bibliofilií vyvázaných pro mne jinými knihaři. Základní expozici jsem rozšířil o grafiky v paspartách proto, aby se návštěvníci výstavy mohli seznámit s celou výtvarnou výzdobou vystavených bibliofilií. Kolekci jsem doplnil řadou dalších materiálů souvisejících s mou nakladatelskou činností.

Moravská galerie (díky aktivitě Hany Karkanové, která ji připravila v Měnínské bráně, objektu Muzea města Brna) tehdy  přeci jen také oslavila Svobodovy devadesátiny. Dokonce termínově tak, že v čase konání, 14. 3. - 25. 4. 1999, se její poslední dny shodovaly s počátečními dny výstavy v Blansku. Do katalogu brněnské výstavy mi pan profesor vepsal dedikaci: "Milému příteli  Františku Janásovi s díky za přátelství a mnohou pomoc Jindřich Svoboda 25. 5. 1999".  

Ke stému výročí narození Jindřicha Svobody připravila Hana Karkanová v brněnské MG výstavu jeho knižních vazeb. Ve stejném období probíhala v přízemí téže budovy, v Uměleckoprůmyslovém muzeu, výstava prací Alfonse Muchy. O tom, že je v patře výstava připomínající jednoho z nejvýznačnějších uměleckých knihvazačů druhé poloviny dvacátého století, však procházející neinformoval ani maličký oznam ve vitrínách u vchodu do budovy. Na připomenutí desátého výročí Svobodova úmrtí se Haně Karkanové, v součinnosti s Petrem Muchkou, podařilo uspořádat reprízu brněnské výstavy v nové budově pražského Národního muzea, v budově někdejšího Federálního shromáždění. Probíhala v květnu - červnu 2011 a dostalo se jí více prostoru v médiích, včetně České televize, než v Brně, kde pan profesor desítky let žil a tvořil. V Praze si expozici přišlo prohlédnout více než deset tisíc návštěvníků.

Kontakt