I. - Ludvík Kundera: Namísto řeči.  1990. Čtyři suché  jehly - celkem 16 grafických listů - Jaroslava Škarohlída  doprovází Kunderův text ve čtyřech různých verzích vydání. Na přání výtvarníka, který navrhnul typografickou úpravu, jsem pro něj zajistil vytištění 4x40 výtisků. Za tu maličkost mi dal tři exempláře od každé z verzí.

II. - CIKA (Carmelo Cicero): Nel vortice della bufera. 1993. Suchá jehla Jaroslava Škarohlída. Vydáno dvacet bibliofilií pro italského autora.  Ruční papír Fabriano.

Italský básník, žijící v Catanii na Sicílii (nevím, zda ještě žije), je jeden z mála italských vojáků, kteří za II. světové války padli do sovětského zajetí a přežili nelidské podmínky v gulazích. Korigoval překlad Hrubého veršů Oči oči do italštiny. S bibliofilií byl spokojen a požádal mne o vydání veršů, v nichž se vrací do časů války a svého zajetí. Pro realizaci mi poslal papíry a zaplatil vytištění. Nic jiného jsem po něm nežádal, a také nedostal. Stejně k projektu přistoupil i výtvarník. 

III. - Václav Renč: Portrét milenky. 1993. Se třemi lepty Bohuslava  S. Urbana. Závěrečné poznámky o básníku i malíři napsal František Rybář. Náklad 60 výtisků na losínu.

Rád jsem pomohl při vydání mému blanenskému příteli. Svazek jsem graficky upravil a zajistil vytištění textů. Dal mi za to asi pět exemplářů.

IV. - Franz Kafka: Aus den Tagebüchern - Z deníků.  1994/95. Šest originálních kreseb tužkou od Jaroslava Škarohlída.  Dvě desítky originálních exemplářů.

Také Kafka patřil mezi oblíbené Škarohlídovy autory. Proto jsem pro něj nechal vytisknout navíc pár archů Kafkových deníkových záznamů a tiráž s výtvarníkovým jménem. Naštěstí jsem vydavatelský počin realizoval v době, kdy mu zrak sloužil a tužku ovládal precizně. Díky tomu si mohl ve dvaceti exemplářích realizovat své kresebné variace na dané téma. Mohu si gratulovat k tomu, že mi poté věnoval dva výtisky. Oba jsem si samozřejmě nechal vyvázat panem profesorem Svobodou. Jeden z nich  spojil do unikátního celku spolu s Istlerovou a Ondreičkovou variantou. Se zadáním zakázky jsem knihvazači  způsobil nemalý problém, protože ze zásady nikdy nesvázal do jednoho svazku dvě, natož tři knížky. Vskutku originálním způsobem - na vazbu použil pergamen dlouhý 120 cm - vytvořil pro mne knižní objekt, s nímž byl tak spokojen, že mne během zbývajících let svého života žádal o jeho zapůjčení do každé výstavní kolekce.

V. - Jaroslav Škarohlíd: Podzimní zahrady.  2003. Monografie přináší dvě desítky celostránkových barevných reprodukcí obrazů, několika kreseb a grafik. Autoři kunsthistorických textů jsou Václav Zykmund (napsán v roce 1965), Ludvík Kundera (1997), Nina Dvořáková a  Robert Janás (oba texty z roku 2002). Kromě toho jsou zde publikovány dvě básně, které výtvarníku věnoval jeho přítel Jan Skácel. Společně s umělcem jsem sestavil soupis jím ilustrovaných knižních titulů. Nechybí základní životopisné údaje včetně neúplného přehledu jeho výstav.

Prof. Škarohlíd se tímto počinem loučil se svými přáteli a uzavírá jím své výtvarné aktivity. Sám si vydání financoval, odmítl nabízenou spoluúčast. Náklad dvou set výtisků věnoval výhradně svým přátelům a známým. Nesouhlasil s prodejem ani jediné knihy.  Mým radostným úkolem bylo dotažení jeho návrhu úpravy a nezbytné organizační i technické zajištění vedoucí k vydání publikace. Můj přítel Aleš Jurman nafotografoval obrazy a upravil je pro tiskárnu. Podle naší společné dohody měl za to dostat jeden z obrazů vybraných k reprodukcím. Alešovi se líbil jeden, jeho ženě jiný. Výtvarník vyřešil rozhodovací dilema tím, že mu věnoval oba. Já jsem si vybral jeden. V průběhu naší společné známosti - od roku 1971, kdy jsem začal navštěvovat jeho kursy kresby a grafiky  - jsem od pana profesora řadu obrazů koupil, několik mi jich věnoval. Kolik kreseb, koláží, dekalků či grafik mi dal, nemám spočítáno.

VI. - Robert Janás: Smaragdové lampy.   2003. S devíti kresbami Jaroslava Škarohlída a obálkou s použitím fotografie od autora sbírky. Brno, Větrné mlýny, svazek 89. Náklad 500 výtisků.

Sbírka měla být původně vydána jen v obálce s reprodukcí fotografie. Provedl jsem úpravu a  předtiskovou přípravu. Právě v ty dny mi Jaroslav Škarohlíd věnoval další kolekci ze svých virtuózních kreseb tužkou vytvořených v dřívějších létech. Ukázal jsem je synovi a ten jimi byl rovněž nadšen. Výtvarník samozřejmě souhlasil s tím, že mohou být použity do vydávané sbírky. (Mimořádně neodmítl symbolických 5 tisíc, které jsem mu dal). Verše i kresby vzájemně souzní a evokují nálady i motivy ze zmizelého a mizejícího starého Brna.

VII. - Otakar Kubín (Coubine) – František Halas – Michelangelo Buonarroti: Jsem stár. 2005.

Titul jsem připravil z podnětu Antonína Krejčíře  pro společné vydání  Muzeem Boskovicka a asociací Pecten. Jde o variantu  vydání  v Edici 33 z roku 1979. Textovou část však tvoří tři verze básně v básnickém převodu Františka Halase, včetně ukázek jeho rukopisu. V obsáhlém doslovu podrobně popisuji zejména osudy Kubínova výtvarného doprovodu této básně. Dokumentuji je reprodukcemi všech tří variant jeho ilustrací (pět kreseb a dvě verze leptů) k Michelangelovým Sonetům a také ukázkou jeho rukopisu. Při shromažďování Coubinovského materiálu mi výrazně vypomohl zápůjčkou ze svých sbírek František Rybář. Kromě běžného vydání  - 550 výtisků na volumenovém papíru - je 50 exemplářů vytištěno na losínu. Tyto exempláře mají v příloze stejné grafické listy, vytištěné z původních desek Otakara Kubína + jedné grafické kopie od Emanuela Raného, jako v mém vydání Sonetů. Knižní vazby na bibliofilský náklad zhotovili Jiří Fogl a Jan Perůtka. (Po realizaci jsem od Františka Rybáře výměnou získal jednu z tiskových desek Kubínova leptu. Nejen proto, že jsem si chtěl tímto artefaktem obohatiti svou sbírku, ale i proto, aby v budoucnu již nedošlo k tisku celého souboru). Za práci jsem dostal autorské tisky, žádnou finanční odměnu.

VIII. - Kálidása : Šest ročních dob a Oblak poslem lásky. 2007. Překlad a vysvětlivky Oldřich Friš. Doslov Dušan Zbavitel. Sedm barevných leptů kombinovaných suchu jehlou a mědirytem vytvořil Jaroslav Šerých. Kromě sedmdesáti exemplářů  vytištěných na francouzském papíru Ivoire de Parchemin vyzdobených originálními grafickými listy bylo vydáno sedm set výtisků s reprodukcemi grafik.

S návrhem na vydání boskovickým muzeem a asociací Pecten přišel opět Antonín Krejčíř. Muzeum mělo od dědiců překladatele Oldřicha Friše oprávnění na vydání obou básní. Bylo limitováno rokem 2005. Již před časem se pokusili vydání překladu básní realizovat, na něčem ale záměr ztroskotal. Z té doby pocházel i doslov Dušana Zbavitele.

Samozřejmě že jsem měl zájem vydání připravit. Téma je mi téma blízké, a ve sbírce mám několik bibliofilií s básní Šest ročních dob s různým výtvarným doprovodem i bez něj. Měl jsem mít možnost připravovat, zejména obsahově, knihu tak, jako kdybych ji chtěl vydat v mé edici. Což znamená, že mi zejména do obsahu chystaného titulu nikdo nebude zasahovat. Zadavatel mi dodal tři základní podklady: překlady obou Kálidásových básní, poznámkový materiál Oldřicha Friše a doslov Dušana Zbavitele. Dohodli jsme se, že vydáme obě básně v jedné knize. Též proto, že Oblak poslem lásky je méně často vydávaný než Šest ročních dob.

Antonín Krejčíř našel ve fondu Moravské zemské knihovny Kálidásovo The Seasons, text v sanskrtu, vydáno v Kalkatě 1792. Já si uvědomil, že bych snad měl mít v hromadě knih z 19. století knihu s názvem Ritusanhára, (Šest ročních dob). Kupodivu se mi ji podařilo vyhledat. Byla vydána v Lipsku, 1840. Kromě originálu v sanskrtu je báseň přeložena do latiny a němčiny. Text doplňuje poznámkový aparát.  Mělo by jít o prvé vydání v Evropě. Ukázkami několika stránek každé z knih jsem měl v úmyslu rozšířit textovou část chystané bibliofilie.

Při rozhodování o tom, kterému výtvarníku je dané téma blízké a je předpoklad, že by vytvořil výborné grafické listy v technice tisku z hloubky, mi na mysl přišla dvě jména: Oldřich Kulhánek a Jaroslav Šerých. Objednatelé zakázky souhlasili s oběma variantami. V abecedním pořadí jsem kontaktoval nejprve O. K. Byl hospitalizován s vážným zdravotním problémem a ujistil mne, že v daném časovém limitu by sedm „neodfláknutých“ leptů rozhodně nestihl vytvořit.

Můj dávný přítel Jaroslav Šerých reagoval kladně. Musí sice pozměnit svůj pracovní program, ale pokusí se mi vyhovět. Objednatelé souhlasili s navrhovanou výší honoráře, který byl vskutku přátelský. Jaroslav termín dodržel a předložil nám autorské obtahy sedmi kouzelných suchých jehel kombinovaných leptem a suchou jehlou. Měl tu podmínku, že grafické listy budou vytištěny v grafické dílně Dřímalových. Má s tiskaři dobré zkušenosti a může s nimi operativně osobně jednat, nastane-li nějaké nejasnost při kombinovaném barevném tisku. (S Milanem i Pavlem Dřímalovými jsem měl též velmi dobré zkušenosti. Oba bratři měli kvalitního učitele, Miro Pegrassiho, renomovaného tiskaře grafických listů již od dob I. republiky. Byl to jejich příbuzný, snad strýc. Pro mou edici vytiskli Škarohlídovy suché jehly k Baudelairovi a Janečkovy grafiky k textu Františka Dvořáka).

Spolu s A. K. jsme vybrali vhodný ruční papír a já začal pracovat na maketě pro tisk. Tu mne napadlo, že bych měl zařadit stručný medailonek výtvarníka. Ze zkušeností vím, že pro mnohé zájemce o koupi bibliofilie jsou rozhodující grafické listy, jimiž je titul vypraven. Bylo zřejmé, že bibliofilie nebude stát stokorunu. Ne každý potenciální zájemce musí být orientován ve výtvarném umění, a proto jsem se rozhodl, že vedle stručných biografických údajů zveřejním přehled ocenění výtvarníkovy tvorby. Pro bibliofily že by mohl být zajímavý seznam bibliofilií, ke kterým vytvořil Šerých originální grafické listy, a také do nich byly vytištěny. Doplněno je portrétní fotografií. Jaroslav s mým nápadem souhlasil a dodal mi požadované údaje pro oba přehledy. A výborný fotoportrét od Karla Kestnera.

Zhotovil jsem důkladnou maketu pro tisk v poměru 1:1 s vlepenými vytištěnými stránkami básní, reprodukcemi grafik, Frišova poznámkového materiálu, dvěma dvoustranami s reprodukcemi titulů a ukázek textů z Ritusanháry a z The Seasons, doslovem Dušana Zbavitele, dvoustranou věnovanou Jaroslavu Šerých a tiráží. Na záložku obálky jsem zařadil stručné biografické údaje Oldřicha Friše, doplněné jeho portrétním snímkem. Svou práci jsem považoval za zdařilou.

Jiného názoru byl zadavatel. Portrétní snímek Oldřicha Friše že má být ve stejné velikosti jako výtvarníkův a uvnitř knihy. A jako protipól oněm dvěma přehledům o ocenění díla a soupisu bibliofilií Šerýchových, jsem musel zařadit přehled všech publikovaných překladů, i časopiseckých překladů jednotlivých básní, Oldřicha Friše. Sice nerad, přesto jsem maketu přepracoval. Nechtěl jsem už rozšiřovat počet stránek, proto jsem, dle mého soudu jistě zajímavé, ukázky ze dvou starých knih zredukoval a umístil na obálku. Další výhrada byla z tiskárny, kde pozměnili můj grafický návrh.  Mezitím byly ještě nějaké drobné peripetie a neshody, na jejichž detaily si, po zhruba osmi létech, nevzpomínám. Byl jsem rozhořčený až natolik, že jsem žádal o vypuštění mého jména z tiráže. Přemluvili mne a já zůstal uveden.       

Souběžně s bibliofilií byl tištěn i běžný náklad. Má ale poněkud menší formát než tisky na ručních papírech. Výsledkem bylo, že na arších běžného nákladu, na něž byly tištěny barevné reprodukce grafik, byly soutiskové značky, které ořez na formát knihy odstranil. Značky však zůstaly na arších ručního papíru, na které Dřímalové tiskli originální grafické listy. Což jsme zjistili po převozu balíků s vytištěnými grafikami do výtvarníkova ateliéru k jejich podepsání. Co s tím? Vézt vše do knihárny a nechat ořezat? Tím by se smazával punc okrajů ručního papíru. Rozhodl jsem se, že okraje otrhám ručně pomocí šablony a pravítka. Podobně, jsem to prováděl u bibliofilií mé edice. Jen jsem si neuvědomil, že je rozdíl odtrhávat okraje ručního velkolosinského papíru o gramáži cca 120 a papíru o 170 g/m2. Krom toho jsem na losínu odtrhával pruhy papíru o šíři kolem 5 cm, na Parcheminu šlo o proužek široký pouze zhruba 15 mm. Tato činnost při úpravě stovek archů mi zabrala mnoho týdnů a dosti mne fyzicky vyčerpávala. Zejména palec a ukazovák pravé ruky jsem měl téměř na odpis. Musel jsem samozřejmě upravit nejen archy s grafikami, ale celý náklad. Odměnou za celé mé dílo na přípravě vydání i neplánovanou manuální dřinu bylo deset autorských bibliofilií.

Nebylo všem problémům konec. Náklady na vydání byly podle očekávání dosti vysoké. (Jejich výši jsem se nedozvěděl). Vydávání vlastních bibliofilií jsem si vždy financoval sám. Nyní mne vydavatel požádal, zda nevím o někom, kdo by poskytl finanční výpomoc. Věděl jsem, a on poskytl žádaných 50 tisíc. Ne jako sponzor, ale jako spoluinvestor. U jejich dohody jsem nebyl. Věřil jsem však mému příteli, když říkal, že měl obdržet víc autorských výtisků, než mu nyní dávají. Nejen proto, že se vzájemně nelžeme. Ale i proto, že by jej bibliofilie vyšly dráž, než kdyby si je po vydání koupil. Nakonec se našel kompromis.

Závažnější situace však byla s honorářem pro výtvarníka. Podle dohody obdržel polovinu částky bezprostředně po podepsání grafických listů. Zbytek měl dostat asi do půl roku, to už přesně nevím. Měl jsem zato, že se tak stalo. Snad za dva roky jsem zjistil, že opak je pravdou. Přítel Šerých mi telefonoval a omlouval se, že mne problémem nechce zatěžovat, neví si však rady. Na zbytek honoráře stále čeká a slyší neustálé výmluvy, opakující se přísliby a termíny doplacení. Jel jsem ihned do Prahy s tím, že dlužnou částku uhradím a budu ji vymáhat sám. To zásadně odmítl. Začal jsem proto razantně peníze vymáhat. Podařilo se mi vymoci část. Po opakovaných příslibech a nesplněných termínech jsem pod fingovanou záminkou pozval zástupce vydavatele k návštěvě a vyžádal si od něj podepsání dlužního úpisu. Současně jsem navrhnul řešení: Jan Perůtka vyvázal pro mne i zadavatele několik exemplářů. Jednu z bibliofilií chtěl zadavatel věnovat kambodžskému králi Norodomu Sihamonimu při jeho návštěvě České republiky. (Na mém druhém webu www.bibliofilie-edice33.cz  je ve Fotogalerii, na stránce mého syna Roberta několik snímků z oné královské návštěvy, kterou syn provázel po Černínském paláci). K setkání však nedošlo a Perůtkova vazba Kálidásy zůstala nepředána. Požádal jsem Antonína Krejčíře, aby mi ji přivezl, a já se ji pokusím prodat za dlužnou částku, čímž bude závazek vůči výtvarníku urovnán. A. K. mi knihu dovezl a já měl možnost si ji důkladně prohlédnout a osahat. Nazval jsem ji „královská“ a rozhodl jsem se, že si ji ponechám. Zajel jsem k příteli Jaroslavovi, ukázal mu nádherně vyvázanou bibliofilii, seznámil jej s mým řešením a zaplatil zbytek honoráře. Požádal mne, abych mu knihu na nějaký čas svěřil, protože mi do ní výtvarně zasáhne. „Královská“ Kálidása je obohacena o lehce erotický akvarel a vepsanou dedikací: „dávnému příteli Františku Janásovi „tento půvabný děj“ Jaroslav Šerých, Praha, květen 2011“.

Spolupráce na výborné bibliofilii, včetně úplného vypořádání závazků, vedla ke zvýraznění vztahů mezi přítelem Šerých a mnou. Až natolik, že třeba v závěru roku 2009 mi věnoval úžasný obraz „Imaginativní vidina“, vytvořený z vjemů, jimiž na něj působím. V domě Šerých, v jeho ateliéru i na jejich chalupě v Jižních Čechách, je vždy velice milá, přátelská a pohodová atmosféra. Paní Anna, muzikoložka, je milá hostitelka. Jaroslav je úžasný vypravěč a lze mu naslouchat dlouhé hodiny. Ať již hovoří o svých obrazech, vzpomíná na uplynulá léta či rozvíjí filozoficko-náboženské úvahy a myšlenky. Jeden z rozhovorů s umělcem lze nalézt na internetu v archivu ČT 2, pořad Uchem jehly vysílaný 3. 7. 2011.

Kontakt