V roce 1979 jsem v mé Edici 33 vydal bibliofili s výtvarným doprovodem vytištěným z původních tiskových desek Otakara Kubína. V roce 2005 jsem měl možnost se k podobnému nakladatelskému počinu vrátit. V mezičase vydala galerie Vltavín soupis grafického díla Otakara Kubína, jehož autorem je Jiří Siblík. V doslovu k novému vydání jsem se k oné „obrázkové knížce“, vyjádřil kvůli jejím nekvalitám po stránce obsahové. Domnívám se, že by osudy jednoho zajímavého projektu Otakara Kubína, možná že i kritické řádky k práci kunsthistorika, mohly zajímat širší okruh zájemců o umění. Než je tomu u několika málo sběratelů, kteří bibliofilii, nebo běžné vydání, mají ve své sbírce. Proto předmětný doslov, po menších stylistických úpravách a drobných změnách, publikuji.
Kubín – Halas – Michel Angelo.
K desátému výročí úmrtí Otakara Kubína - Coubine, boskovického rodáka, světově uznávaného a ceněného výtvarného umělce, jsem měl možnost vydat v počátcích mé Edice 33 titul s názvem Michelangelovy Sonety. Ke Kubínovým leptům tvořícím výtvarný doprovod jsem vybral několik adekvátních sonetů přebásněných Janem Vladislavem. Při obdobných realizacích, kdy jsem k výtvarné výzdobě vydávané bibliofilie použil originální tiskové desky nežijícího umělce (například Vladimíra Boudníka, Bohuslava Reynka nebo Františka Tichého) jsem měl vždy na mysli udržení vzácnosti těchto artefaktů nízkým počtem obtahů grafických listů a tedy i nepatrným celkovým nákladem. Sonety jsem proto vydal pouze ve čtyřiceti exemplářích. Netušíc, že budu po uplynutí následující čtvrtiny století dotázán zástupcem boskovického muzea, zda bych měl zájem vrátit se k projektu. Majitelem tiskových desek je sběratel grafiky, ctitel a milovník Kubínova díla František Rybář, který je před léty získal od rodiny Kubínových. F. R. s návrhem na nové vydání souhlasil a díky jeho přístupu jsem mohl nové vydání realizovat. Zejména po seznámení se s jinými materiály, především se samizdatovým vydáním korespondence mezi Otakarem Kubínem a Josefem Glivickým, prostějovským sběratelem a vydavatelem soukromých tisků, se mi lépe objasnila otázka vzniku výtvarného doprovodu i textové předlohy.
Textovou částí nynějšího vydání je „Báseň MICHEL- ANGELA, v níž líčí sebe samého zestárlého a nemocného“. Autorem básnické transkripce je další význačná osobnost boskovického regionu, František Halas. Přebásnil ji pro svého přítele Vladimíra Vokolka, pardubického tiskaře a vydavatele bibliofilských tisků. Ten ji vydal bez grafické výzdoby na přelomu let 1944/45. Tiráž je bez vročení a jako překladatel je uveden František Halas. Tiráž oznamuje, že je vydáno „100 číslovaných výtisků jako neprodejný soukromý tisk“. Náklad však byl ale nepochybně vyšší. Samotný Halas po Vokolkovi požadoval nejprve 30 výtisků. Byl jimi nadšen. S ohledem na velký okruh přátel, kterým by exemplář chtěl věnovat, prosil o dalších 20 – 30 výtisků, byť na obyčejném papíře. To, že překladatel není totožný s básníkem, je zřejmé jak z Halasova dopisu Vokolkovi ve kterém mimo jiné píše: „...asi 10 výtisků chci dát Černému…“, tak i z jedné složky v Halasově pozůstalosti. V ní je mj. údaj: „Přeložil dr. Václav Černý a zbásnil ve třech verzích F. Halas“. K publikování bývá zpravidla určena poslední z verzí. Pro zajímavost, ale též pro sledování tvůrčích postupů básníka (a možná že i pro budoucí badatele v Halasově díle), zařazuji do tohoto vydání rovněž II. i I. variantu. Báseň patří mezi Halasovy překladatelské pokusy a bibliofilie vydaná Vokolkem je patrně vůbec prvním knižním vydáním textů Františka Halase, coby překladatele. V následujících obdobích byla báseň otištěna také v jiných edičních počinech vztahujících se k Halasovi. Mimo jiného například ve známé publikaci Hlasy, vydané v roce 1990 k Halasovu Kunštátu s textovým doprovodem Ludvíka Kundery, ze které čerpám některé, zde publikované, údaje.
Otakar Kubín (1883-1969) se ze svého trvalého pobytu ve francouzské Provenci, kde žil od roku 1919, na několik let vrátil do Československa (1952-1964). Zřejmě se záměrem dožít zde svůj život. V doslovu nemám dostatek prostoru pro uvedení dalších okolností, nebo úvah, týkajících se jeho zdejšího pobytu. Je dostatečně známo, že v Kubínově okruhu se záhy vyskytlo mnoho různých „přátel“ i opravdových přátel. Od vlivných osobností i mocipánů, po sběratele a milovníky umění. Od solidních, přes méně slušné, až po vyslovené parazity. Sběratel Josef Glivický bezesporu patřil k těm seriózním. Otakara Kubína kontaktoval nedlouho po jeho příjezdu do republiky tím, že mu poslal Pečírkovu knížečku Mánes na Hané. První Kubínův dopis adresovaný Glivickému, je datován 27. 5. 1953. Krátce nato J. G. požádal O. K. o některé jeho kresby. Kdy přesně pětici kreseb k Michelangelovým veršům Kubín vytvořil, nelze spolehlivě určit. Prvá zmínka o nich je v dopise Glivickému z 27. 10.1953. Cituji z dopisu : „…Tak mi napadá, že mám zde 5 kreseb jež jsem dělal pro luxusní vydání básně Mich. Angela a kterou přeložil Halas. Je to jedna z posledních básní a já dělal kresby, jež jsou vlastně doprovodem, na místě, ve Florencii. Báseň nevyšla a mně zůstaly kresby. Poslal bych Vám je ku vybrání a když by se stalo, že by přece jen ku vydání došlo, tedy byste kresby k reprodukci zapůjčil…..“. Vzápětí následuje Kubínův dopis nesoucí datum 3. 11. 1953: „Vážený pane profesore, poslal jsem Vám ony kresby na ukázku, aniž bych čekal kladnou odpověď. Cena každé kresby je 200 K. Kresby jsem pořídil pro edici prof. Klíra, který ale doufá stále je vydat. Znáte báseň? Zdá se mi, že byla otisknuta v Životě Umělecké besedy. Pracoval jsem ony kresby ve Florencii. První obraz je náhrobek Mich. Angela. Znáte ho ze St. Croce. Ta krajina, to je dům otce Mich. Angela v Settignanu. Ta věž jenom pamatuje M. A. Vyberete-li si některou, tedy se svolením reprodukce, kdyby k vydání došlo. Jinak, když kresby nevyhovují, prosím nermuťte se, já se nebudu nijak zlobit když mi je vrátíte všechny. Vám oddaný O. Kubín“.
Josef Glivický kresby nekoupil, neboť na všechny neměl právě peníze a nechtěl ucelenou sérii rušit koupí jednotlivého listu. Toho později samozřejmě litoval. (Požadovaných 200 korun za kresbu, či spíše 1000 Kčs za komplet, nedlouho po měnové reformě nebyla částka zanedbatelná). V další zveřejněné korespondenci – do roku 1961 – o nich již není zmínka. Tři z kreseb mám nyní k dispozici. K reprodukci jsou vhodné pouze dvě z nich. Třetí, s motivem náhrobku Michel Angela, měl jistý majitel tak dlouho adjustovánu na stěně, až denní světlo kresbu (jsou provedeny fialovým inkoustem ve formátu 167x118 mm) vybělilo téměř do neznatelných tahů. Kubín si je, s mnoha jinými, nechal poslat z Francie. K vydání ve význačné bibliofilské edici Zodiak, pražského nakladatele Svatopluka Klíra, nedošlo. Přijetím tiskového zákona po roce 1948 byla zastavena činnost soukromých nakladatelů a vydavatelů. Vzdor tomu doufal Kubín, a nejspíše i Klír, ještě počátkem padesátých let, že se vydání podaří realizovat. Někteří význační bibliofilští nakladatelé prakticky převedli své projekty do státních nakladatelství, pod hlavičku Spolku českých bibliofilů či jinam. Lze najít nejednu hodnotnou bibliofilii vydanou až do závěru 50. let minulého století v provedení shodném s edicí soukromou z let prvorepublikových nebo válečných. Nezřídka v tiráži figuruje i jméno někdejšího nakladatele, ale již jen v souvislosti s ediční přípravou, doslovem a podobně. O tom, zda by měl Otakar Kubín větší naději na realizaci „luxusního“ vydání, pokud by se spojil s někým, komu byla vydavatelská činnost umožněna, lze dnes jen spekulovat. Zůstává faktem, že bibliofilie, v níž by kresby byly reprodukovány, nebyla realizována.
Nepřízeň stíhala tento výtvarný projekt i v dalším jeho pokračování. Kolem roku 1958 Otakar Kubín vytvořil podle zmíněných kreseb kolekci pěti leptů. Nelze vyloučit, že to bylo z podnětu Jiřího Siblíka, viz: Otakar Kubín – Coubine soupis grafického díla, nakladatelství Vltavín, Praha 1999. Zda Siblík zamýšlel skutečně vydat tuto bibliofilii soukromě, nelze spolehlivě zjistit. Naprosto nepřesné jsou totiž všechny jeho další údaje týkající se projektu. V textové části soupisu například uvádí, že Kubín zhotovil kresby na pauzovací papír. Údaj zcela nepravdivý, protože kresby vytvořil O. K. nad vší pochybnost již ve druhé polovině 40. let a jsou provedeny na kreslícím kartonu odstínu chamois. Pravdou zůstává, že při leptání byly měděné desky v odborné dílně přeleptány. Tím byly prakticky zničeny a nebylo je možno použít pro kvalitní tisk originálních grafických listů. Umělec zničené desky definitivně vyřadil z dalšího možného neseriózního použití radikálními škrty. Obtahy této sady mám též k dispozici a pro srovnání je nyní reprodukuji. Otakar Kubín byl básní natolik fascinován, že vytvořil nové lepty se stejnými motivy. K dalším pokusům o jejich vydání ze strany umělce, ať ve formě bibliofilie či snadněji realizovatelného grafického cyklu, však již nedošlo.
Prvně jsem Kubínovy tiskové desky použil k vydání v mé Edici 33. Profesor Jiří Siblík bibliofilii patrně vůbec neviděl, protože o ní ve svém soupise uvádí naprosto fantasmagorické údaje. Či snad existuje ještě další pětice grafik ve formátu obrazu 285x220 mm., kterou měl vytvořit pražský grafik J. V. (Josef Veselý?) a kterou jsem dle Siblíka měl vydat já, uvádějíce, že jde o Kubínovy práce. Vynikající znalec Kubínova díla, František Rybář, nezná nikoho, kdo by se s grafikami daných motivů a formátu uváděného Siblíkem setkal. Stejně jsem na tom já. Logicky jsem ani takové tiskové desky nemohl použít. Kubín vytvářel prvou i druhou verzi leptů na měděných deskách formátu cca 160x120 mm. Autenticitu II. verze potvrzuje umělcova signatura na několika zkušebních obtazích grafických listů. Je pochopitelné, že grafiky druhé verze mají některé odlišnosti oproti prvé verzi. Některé kresebné prvky chybí nebo jsou potlačeny, jiné jsou zvýrazněny.
František Rybář spolupracoval s Jiřím Siblíkem na přípravě onoho soupisu. Pro naprostou nekomunikativnost s J. S. nesouhlasil s tím, aby byl uveden jako spoluautor. Siblík se nenechal přesvědčit, že mnohé údaje neodpovídají skutečnosti. Nejen pokud se týká kreseb a grafických listů k Michel- Angelově básni. Namísto možné kvalitní rukověti sběratele, drží její majitel, nebo jen laický zájemce o umění, v ruce pouhou obrázkovou knížku a je maten mnoha zavádějícími údaji.
Příklad ze Sonetů: V Siblíkově knížce jsou reprodukovány obtahy leptů I. verze - ještě bez znehodnocujících škrtů. Proč je na straně 209 (obr. 125c) představena grafika z II. verze s mnohem bohatší kresbou, je záhadou. Jedním z drobných, přesto výrazně nepřesných, je třeba údaj v textové části soupisu. Podle něj má v Brně vydaná bibliofilie Michelangelo-Kubín náklad 500 výtisků. Správný počet vydaných tisků je uveden až v obrazové části. Neukazuje to na „znalosti a pečlivost“ autora o tématu, jemuž se věnuje a svou práci následně publikuje? Mnohem závažnějších chyb je v předmětném přehledu grafické tvorby celá řada. Podobně jako v jiné Siblíkově práci, v soupise obrazů namalovaných Kubínem v 50. letech v Československu, vydal P. Lunga, Praha 1999.
Pokud Jiří Siblík, byť neúmyslně, ale výběrem nevhodné „odborné dílny“ na leptání, přispěl ke znehodnocení tiskových desek, zcela jistě neměl umělec odvahu podstoupit další amatérský experiment při leptání desek a proto jej s novou, druhou verzí leptů, ani neseznámil.
V doslovu u mého prvého vydání projektu Kubín–Michelangelo jsem vycházel z jiných nepřesných Siblíkových informací, tehdy k literární předloze (viz Siblíkův soupis Kubínova ilustračního díla, edice Obolos, sv. 5, Praha 1962). Proto můj výběr textů ani doslov nevystihly skutečné osudy tohoto díla. Pro zajímavost připojuji nyní, vedle ukázek rukopisných verzí básně Františka Halase, též ukázku rukopisné stránky z Kubínova deníku. Je ze srpna roku 1952 a umělec si zapisuje poznámku o kolekci kreseb, které mají být dopraveny z Caseneuve do Prahy.
Podobně jako při vydání v Edici 33 nemohu ani dnes zcela naplnit Kubínovu vizi „luxusního“ vydání. Osud jedné z pětice tiskových desek (výše zmíněné vyobrazení 125c v soupise) byl již v roce 1979 neznámý. Výborný grafik Emanuel Ranný, žijící ve Štěpánovicích u Tišnova, vytvořil podle originální Kubínovy grafiky z II. verze (ne podle kresby, jak uvádí Siblík) její grafickou kopii. Avšak zrcadlově obrácenou. Ranný byl současně i tiskařem Kubínových leptů do oné bibliofilie. Až v průběhu tisku jsme si uvědomili, že obtahy desky jím vytvořené by někdo mohl, po vynětí z bibliofilie, následně vydávat za novotisk z Kubínovy desky. Případně, po doplnění umělcova podpisu, za jeho originální grafiku. Případným znehodnocením archů s vytištěnými texty a dotisknutými grafikami by se mi onen projekt výrazně prodražil. Rozhodl jsem se, že prvých patnácti výtisků Sonetů ponechám s „falzem“ Kubínova leptu. V tiráži jsem je označil jako verzi „A“. Emanuel Ranný dodatečně do své desky vyleptal značku „ER SC“, a těchto dalších 25 výtisků bibliofilie jsem označil jako variantu „B“.
Za desítky let mých sběratelských aktivit se stále potkávám s grafickými listy, o nichž dobře, vím, že doprovázely konkrétní bibliofilský tisk. Vyskytují se bohužel „sběratelé“, kteří z bibliofilie odstraní „přebytečné“ texty a jednotlivé grafické listy pak prodávají s jistým, někdy značným, rabatem. Takový osud postihl samozřejmě též řadu bibliofilií z mé Edice 33.
Dodatečná poznámka: Kubín i Halas používají při přepisu umělcova jména původní italskou transkripci, proto jsem se rozhodl, že ji při psaní doslovu též použiji.
František Janás
Kontakt
Herčíkova 4, 612 00 Brno